Největšími rasisty jsou Cikáni!

S těžkým srdcem se mi to píše. Necítím k Cikánům osobní nenávist, ani výslovnou lásku, jako k etniku. Jen mám, jako řada lidí, nedobrou zkušenost.

..............................................................................................................................................

Jak to popsal kolega Velebný, takto poslanec ČéeSeSDé, rozmyslí si důkladně (a zachová se rozličně),
pokud na ulici potká tři Cikány, tři Hispánce, tři Vietnamce, tři Inuity, tři Američany, či tři Černochy. (A vida, je to češtinsky špatně. Pokud označuji příslušníka státu, jsem povinen psát velké písmeno, pokud označuji etnikum, píše se malé.) Takže tři cikány, tři inuity, tři černochy, tři hispánce…

 Pře ale není o to, kde psát majuskule a kde minuskule. Spor, spíše nález, je v tom, že s Vietnamci, nebo Číňany nemáme mnoho špatých zkušeností. Žijí tady, dokonce až hojně, a snaží se existovat podle svých nejlepších schopností. Pravda, i mezi nimi jsou darebáci, jako v každé jiné národnosti, i naší. Ani inuieté nám nevadí. Vesměs necítíme významný odpor ani k náboženskému smýšlení předmětných. Snad jen islamisté nám některým vadí. Ale zase ne proto, že věří v Mohameda, ale v tom, jak se projevují: nesnášenlivě a militantně.

 Nález zmíněného pana poslance (a je asi ve shodě s většinovou zkušeností) je takový, že když na chodníku potká tři cikány (ne Romy, to je jen malá část cikánstva), nutně začne být velmi ostražitý. V mírném případě mu zastoupí cestu a budou se bavit tím, že užijí svůj dialekt a to zrovna ne lichotivě („more… cokoliv“).

 V horším případě mu cestu zahradí a budou se bavit tím, že se člověk bojí a ustoupí z chodníku. A v ještě horším případě bude napaden fyzicky, nebo „dobrovolně“ odevzdá část svého majetu v naději, že uchová zdraví, nebo život.

 Veškerý údajný rasismus vychází jen ze zkušenosti. Kde máme zkušenost kladnou, nebo idiferentní, příliš se nebojíme. Opačná budí podvědomý strach. Ale společnost, kde se jedni musí bát druhých, nemá životaschopný základ a vždy způsobí konflikty.

 O to větší pohoršení budí častá replika: „to (ono), je rasyzmus“. Ne, to není rasismus většinové společnosti. To je rasismus cikánů, kteří jsou absolutně intolerantní k většinové společnosti, RASISMUS CIKÁNŮ.

 Poměrně trefným vnímám nález pana poslance Velebného, že se vytratily rodové a etnické zvyklosti cikánstva. Mívalo své přirozené autority, kterých velmi silně dbalo. Dnešní mladí cikáni tato pravidla nectí (a připusťme, ani mladí Češi nectí letitá pravidla svých otců a dědů).

 Na druhou stranu ovšem musím napadnout pana poslance Velebného: „A co jste s tím za Vašeho mandátu udělal???“ Jedno velké nic! Kocábovo ministerstvo bylo jen typickou ukázkou bezmoci státní byrokracie cokoliv účelně řešit. Možná vytvořilo nějaké dotační programy, ale to samozřejmě řeší (a ještě špatně) jen důsledky, nikoliv příčiny.

 Za stěžení bychom měli brát, že domácí obyvatelstvo nejsou cikáni, ani indiáni. A pokud není většinová vůle, abychom se cikány stali všichni, pak ta minorita bude muset přistoupit na náš hodnotový systém. Nechovat se agresivně a nevnucovat na pseudorasistickém základě jiným svoji vůli.

 Podobné tvrzení vyslovil premiér Austrálie Howard: „pokud se Vám v naší zemi, s našimi pravidly nelíbí, máte vynikající možnost z našeho státu odejít. Pokud využíváte naší blahosklonnosti dát Vám právo zde žít, pak respektujte naše domácí zvyklosti“. Obdobně se vyslovil i V. Putin (byť bych byl k jeho slovům poněkud ostražitější).

 A samozřejmě je veliký rozdíl mezi rasismem negerským v USA a údajným rasismem českým v ČR. Má to jiné základy, byť styčné body se tam najdou. A EU si může řkat co chce, protože vůbec netuší o co jde, anebo to dokonce vnímá jako vítaný rozkol mezi tradiční, konzervativní národní státy.

 Dokud cikáni (ta agresivní část) nepřestane být rasistická k majoritě, problém nelze vyřešit. Rasistická není majorita, rasistická (a významně) je ta minorita.

autor: Petr Závladský

pokračujte dále:

Totalita nám nehrozí, autoritářství ano

Strach z možných diktátorských choutek Miloše Zemana zcela jistě není na místě. Avšak jeho soustavné překračování prezidentských pravomocí a označování ústavních zvyklostí za idiotské, zvlášť v atmosféře silné lidové podpory, která se prezidentovi dostává, může toto jednání znamenat nebezpečný precedens do budoucna.

Velký díl viny nese zavedení přímé volby prezidenta. Dokud byla hlava státu volena parlamentem, ocitala se pod silnou kontrolou této zákonodárné instituce, která přirozeně bránila svůj statut klíčové instituce v zemi a udržovala stabilní parlamentní systém. Prezident tak byl nucen jednat v onom masarykovském duchu nadstranickosti. S přímou volbou se však tento doposud zaběhnutý systém mění. Hlava státu je najednou volena lidem, proto se kandidát snaží co nejvíce zaujmout, předkládá své názory na aktuální politickou situaci, hodnotí ji. Tím se ale už během samotné volby prezidentská funkce výrazně politizuje, což je ovšem v přímém rozporu s funkcí prezidenta, jak je chápána v parlamentním systému. Navíc prezident, tím že byl zvolen lidem, získává pro svou funkci obrovský mandát, který mu přirozeně dává pokušení jít za rámec svých pravomocí. Takový prezident si může říci, že tu sice jsou nějaká ústavou daná pravidla, nicméně pokud si ho lid přeje a jeho navrhované kroky schvaluje, tak pak jen zprostředkovává vůli lidu. Taková myšlenka by byla krásná v případě, že by se objevil skutečně moudrý vládce, který to se svou zemí myslí vždycky dobře a nikdy se nemýlí. Jenže pokud bychom skutečně žili ve světě takovýchto vládců, tak bychom rovnou mohli zrušit demokracii, protože by zkrátka nebyla zapotřebí. Vládce by prováděl jen ty kroky, které by byly v souladu s přáním všech, a tudíž by nikdo neměl potřebu se bouřit. Ne nadarmo někteří političtí teoretici a filozofové tvrdí, že nejefektivnějším způsobem vládnutí by byla osvícenská diktatura.

Jenže to je jen teorie. V reálném světě potřebujeme soustavu pravidel, kterou v našem případě hraje demokratická ústava řídící se principem brzd a rovnovah, tedy trojím dělením moci. Jednoduše proto, že výše popsaní ideální vládcové neexistují. A není jim ani Miloš Zeman. Proto je důležité pravidla dodržovat, a proto Karlu Schwarzenbergovi a některým dalším politikům, zejména z řad pravice, v jejich rétorice o nutnosti ctění a dodržování ústavních zvyklostí rozumím. Byť si nedělám iluze, že jde spíše o mocenský boj a udržení pozic v nejvyšších patrech politiky než upřímně myšlenou obranu demokracie.

Nikdy jsem se nebál, že by se do České republiky mohla vrátit diktatura, komunismus či jakákoliv jiná forma totalitního zřízení. Máme přece stabilně fungující ústavu, relativně slabé politické strany, které nejsou schopny v prostředí poměrného volebního systému získat rozhodující moc a převzít zodpovědnost za veškeré státní struktury v zemi. A nezměnil jsem tento názor ani nyní. Čeho se však můžeme obávat, a jsem přesvědčen, že tato hrozba existuje, je možnost nastolení jakési autoritativní demokracie. Demokracie, ve které navenek působí zavedené demokratické principy, pravidelný cyklus voleb a multipartijní systém. Ale ve skutečnosti se pod tímto pozlátkem skrývá mocenský kartel, jakýsi oligopol nejsilnějších stran, které se dokáží domluvit a přes zdání mocenského souboje si ve skutečnosti rozdělují moc. Popravdě řečeno, něco podobného jsme tu už přece měli. Stačí si vzpomenout na opoziční smlouvu, ve které však ona opozice ve skutečnosti vůbec úlohu opozice nezastávala, naopak stranila tehdejší vládnoucí klice. Někteří určitě namítají, že podobný systém, o kterém hovořím, zde přece funguje i v současnosti. Nemyslím si však. Česká politika není dostatečně homogenní na to, aby mohla vytvořit nějaké skryté spojenectví. Naopak je příliš fragmentovaná a rozhádaná. Tedy alespoň prozatím.

Opět, i v případě hrozby autoritářské demokracie, si můžeme namluvit, že jsme přeci členové sjednocené Evropy a ta, v případě hrozby nástupu nějakého autoritativního režimu v jedné z členských zemí, má dostupné instrumenty a páky jak antidemokratický proces v dané zemi zastavit. Jenže nemá. Tato chybná představa založená na samozřejmosti udržení demokracie v Evropě totiž začíná ztrácet na přesvědčivosti v okamžiku, kdy se podíváme na Orbánovo Maďarsko. Jeho strana Fidész má v parlamentu faktickou většinu, opozice je rozdrobená, slabá a nepředstavuje pro své občany žádnou odpovídající alternativu. Strana Viktora Orbána podniká kroky na omezení veřejného života, potlačuje svobodnou kulturu, volné podnikání a postupně skrze třídu oligarchů ovládá veškerá média v zemi. Veřejnoprávní média, která v každé vyspělé zemi tvoří oporu demokracie, zde hrají roli hlásné trouby vládnoucí strany. Samozřejmě, že nelze takovýto systém přímo označit za totalitu. Ale skutečně je to ještě demokracie?

Ostatně podobný systém byl vybudován i v Itálii za doby působení mocného oligarchy Silvia Berlusconiho. V obou případech byla Evropská unie naprosto bezmocná. Nepomohly apely, doporučení ani rezoluce. Evropské společenství zkrátka nedisponuje žádným instrumentem, který by mohl politické dění v členských zemích ovlivnit. Tento fakt možná potěší euroskeptiky, ale dlouhodobě, pokud chce být Evropa jednotná, to evropskou myšlenku ohrožuje.

Je znovu nutné říct, že pravicové výroky o záchraně demokracie před moc si uzurpujícím prezidentem jsou dosti nadnesené, zvlášť neadekvátní jsou srovnání s roky 1948 či 1968, které několikrát použil Karel Schwarzenberg. A i přes dosavadní kroky Miloše Zemana tu v dohledné době skutečnou hrozbu demokracii nevidím. Na druhou stranu, jak Orbán v Maďarsku, tak Berlusconi v Itálii se k moci dostali po období dlouhé politické krize, hluboké nedůvěry občanů ve státní instituce a celkového chaosu. A to se právě děje nyní u nás. Těžko někoho přesvědčovat o hrozbě návratu totality, ale určité nespecifikované riziko jakési putinizace, orbánizace či berlusconizace, jak nedávno poznamenal rakouský deník Die Presse, tu je. Každý režim, ať už demokratický nebo totalitní se po dvou dekádách své existence dostává na rozcestí. Je to přirozené, protože přichází nová generace a s ní i nové myšlenky. Tak tomu bylo, jak například v poválečné západní Evropě (nepokoje v roce 1968 od Británie po SRN), tak i v Československu (Pražské jaro 1968). Nyní i my se opět nacházíme na podobném rozcestí. A je jen na nás jakou cestu zvolíme.