Nášlapné miny – zabití je spíše nežádoucí.

  Největším problémem a nejhorším dědictvím válek po celém světě nejsou chemické, biologické nebo

jaderné zbraně, jsou jím nášlapné miny. Dá se říci, že se jedná o nejďábelštější lidský výtvor určený k zabíjení. Důvod je prostý. Chemické a jaderné zbraně jsou zbraně hromadného ničení, určené k naprosté a okamžité destrukci. Nášlapné miny ale mají jiný účel, mají hlavně mrzačit a to i v dobách, kdy už žádná válka neprobíhá.

  Miliony kusů takovýchto věcí jsou zakopány takřka všude, kde se od roku 1914 válčilo. Každoročně se jejich obětí stane dle OSN 15 až 20 tisíc lidí. To je již docela slušné okresní město, město plné doživotních mrzáků a to především z řad dětí.  Smutné ale je to, že k milionům již nastraženým kusům, každoročně tisíce dalších přibydou. V posledních letech především v Sýrii, Izraeli, Libyi, Barmě a částečně i v Pákistánu či v Kolumbii.

  Dnes se s těmito vražednými konzervami lze setkat v 84 zemích světa. Naše země podepsala dohody o zákazu nášlapných min, stejně jako 80% zemí světa s výjimkou takových světových hráčů jako jsou USA, Čína, Rusko, Izrael, Severní a Jižní Korea či Indie. Tyto a některé další si ponechávají produkci a zásoby nášlapných min. To ale neznamená, že naše armáda žádné protipěchotní miny, jejichž produkce byla u nás zastavena v roce 1989, nemá. Ještě v roce 2011 měla v držení téměř 2 500 kusů, která hodlala využít k výcvikům pyrotechniků a pro zkoušky ochranné techniky a výstroje. Díky dvacetileté přítomnosti sovětských vojsk na našem území byly také minami zasaženy dva vojenské prostory, které musely být po jejich odchodu vyčištěny. Jednalo se o prostory Mladá a Ralsko.

  Nášlapné miny nevlastní pouze armády, ale také polovojenské a různé militantní skupiny, jež je získaly z vyrabovaných skladů například v Iráku, nebo v zemích bývalého SSSR. Jen si vzpomeňte, jaký chaos se rozpoutal po rozpadu bývalého SSSR a kolik vojenské techniky se dostalo na černý trh. Tanky, vrtulníky a těžkou techniku nevyjímaje. Buďte si jistí, že v každém současném válečném konfliktu jsou protipěchotní miny používány.

  Nášlapné miny byly a jsou vlastně konvenční zbraní, proti jejímuž použití se nijak významně nezvedá veřejné mínění jako v případech použití zbraní s ochuzeným uranem, nebo v případě chemických zbraní. Je to s podivem, protože se jedná o velice zákeřný a efektivní stroj na zmrzačení. Ano, cílem není zabití, ale zmrzačení a to takovým způsobem, že často jediným způsobem „ošetření“ zraněného, je amputace postižené končetiny. Je to podstatně efektivnější způsob vedení války, protože zmrzačený voják zaměstnává podstatně více lidí, než zabitý voják. Je třeba jej dostat z bojiště, ošetřit a odklidit do týlu, kde jeho rekonvalescence zaměstnává více lidských a materiálních zdrojů, než pouhý pohřeb ostatků.

  Jenže miny zůstávají nastraženy i po skončení konfliktu a trpělivě čekají na svoji oběť třeba i desítky let. Čekají na civilisty vracející se do svých domovů, na neopatrné a nezkušené děti, na rolníky vracející se na svoji půdu. Mnoho map minových polí se prostě ztratí, nebo nikdy nejsou vytvořeny a tak odminování a vyčištění zaminovaných oblastí si žádá nesmírné materiální a lidské investice. Jen v roce 2010 bylo vyčištěno 640 kilometrů čtverečních a zneškodněno více než milion nastražených min. Náklady na odminování a pomoc lidem v zasažených oblastech pak přesáhly v přepočtu 12,2 miliardy korun.

  Lze považovat za úspěch, že počty zasažených nášlapnými minami každým rokem klesají. V roce 2011 bylo hlášeno 4 286 případů, nejvíce z Afganistánu a Pákistánu. Chlácholte ale těmito počty bezruké, beznohé a slepé děti, odkázané do konce života na živoření v podmínkách, ve kterých i pro zdravého člověka je život nesmírně těžký.  Děti se totiž na těchto číslech podílejí z 42%. Civilisté pak dle údajů z roku 2011 z celých 72%, zatímco bezpečnostní složky z 26% a 2% připadají na osoby, podílející se na odminovacích pracích.

  O tom, že se ale dohody o nešíření protipěchotních min snaží obcházet výrobci zbrojního materiálu, svědčí i kauza z roku 2001. Tehdy na veletrhu IDET v Brně nabízela k prodeji firma Horizont a.s. Poličské strojírny proti-dopravní minu Horizont PD-Mi-PK s nástražným čidlem, schopným se aktivovat i při kontaktu s člověkem. Podle názoru ICBL ( International Campaign to Ban Landmines ) je tento typ min zakázán na základě Dohody o zákazu nášlapných min, jíž je Česká republika signatářem. Tehdy proběhly tahanice, jejichž výsledkem bylo to, že nakonec Ministerstvo zahraničních věcí prohlásilo „PD-Mi-PK“ za legitimní vojenské zařízení. Dále pak doporučilo firmě konzultace v případě, že se rozhodne v budoucnu tyto miny opět vystavovat a nabízet. Čili když jde o obchod, lze se vždycky dohodnout.

  V současné době by se na našem území neměly vyskytovat žádné oblasti, kde bychom mohli narazit na miny, schopných iniciace při náhodném kontaktu s člověkem. To je pro houbaře a návštěvníky lesa jistě povzbudivá zpráva. Nicméně třeba v Bosně a Hercegovině s takovými oblastmi musí český turista počítat. Ono totiž, pokud člověk uslyší podezřelé cvaknutí pod svoji nohou, tak to nemusí být jen prasknutí suché větvičky. Lidská vynalézavost je nekonečná a ve službách egoismu a válečnictví je nesmírně nebezpečnou zbraní. Závěrem snad tedy jen dodat, že chemické a jaderné zbraně představují skutečně vážné nebezpečí, jenže takzvaně „konvenční“ zbraně reálně zabíjejí a mrzačí každým rokem na světě tisícovky lidským bytostí.

autor: Pavel Šrédl

pokračujte dále:

Největšími rasisty jsou Cikáni!

S těžkým srdcem se mi to píše. Necítím k Cikánům osobní nenávist, ani výslovnou lásku, jako k etniku. Jen mám, jako řada lidí, nedobrou zkušenost.

..............................................................................................................................................

Jak to popsal kolega Velebný, takto poslanec ČéeSeSDé, rozmyslí si důkladně (a zachová se rozličně),
pokud na ulici potká tři Cikány, tři Hispánce, tři Vietnamce, tři Inuity, tři Američany, či tři Černochy. (A vida, je to češtinsky špatně. Pokud označuji příslušníka státu, jsem povinen psát velké písmeno, pokud označuji etnikum, píše se malé.) Takže tři cikány, tři inuity, tři černochy, tři hispánce…

 Pře ale není o to, kde psát majuskule a kde minuskule. Spor, spíše nález, je v tom, že s Vietnamci, nebo Číňany nemáme mnoho špatých zkušeností. Žijí tady, dokonce až hojně, a snaží se existovat podle svých nejlepších schopností. Pravda, i mezi nimi jsou darebáci, jako v každé jiné národnosti, i naší. Ani inuieté nám nevadí. Vesměs necítíme významný odpor ani k náboženskému smýšlení předmětných. Snad jen islamisté nám některým vadí. Ale zase ne proto, že věří v Mohameda, ale v tom, jak se projevují: nesnášenlivě a militantně.

 Nález zmíněného pana poslance (a je asi ve shodě s většinovou zkušeností) je takový, že když na chodníku potká tři cikány (ne Romy, to je jen malá část cikánstva), nutně začne být velmi ostražitý. V mírném případě mu zastoupí cestu a budou se bavit tím, že užijí svůj dialekt a to zrovna ne lichotivě („more… cokoliv“).

 V horším případě mu cestu zahradí a budou se bavit tím, že se člověk bojí a ustoupí z chodníku. A v ještě horším případě bude napaden fyzicky, nebo „dobrovolně“ odevzdá část svého majetu v naději, že uchová zdraví, nebo život.

 Veškerý údajný rasismus vychází jen ze zkušenosti. Kde máme zkušenost kladnou, nebo idiferentní, příliš se nebojíme. Opačná budí podvědomý strach. Ale společnost, kde se jedni musí bát druhých, nemá životaschopný základ a vždy způsobí konflikty.

 O to větší pohoršení budí častá replika: „to (ono), je rasyzmus“. Ne, to není rasismus většinové společnosti. To je rasismus cikánů, kteří jsou absolutně intolerantní k většinové společnosti, RASISMUS CIKÁNŮ.

 Poměrně trefným vnímám nález pana poslance Velebného, že se vytratily rodové a etnické zvyklosti cikánstva. Mívalo své přirozené autority, kterých velmi silně dbalo. Dnešní mladí cikáni tato pravidla nectí (a připusťme, ani mladí Češi nectí letitá pravidla svých otců a dědů).

 Na druhou stranu ovšem musím napadnout pana poslance Velebného: „A co jste s tím za Vašeho mandátu udělal???“ Jedno velké nic! Kocábovo ministerstvo bylo jen typickou ukázkou bezmoci státní byrokracie cokoliv účelně řešit. Možná vytvořilo nějaké dotační programy, ale to samozřejmě řeší (a ještě špatně) jen důsledky, nikoliv příčiny.

 Za stěžení bychom měli brát, že domácí obyvatelstvo nejsou cikáni, ani indiáni. A pokud není většinová vůle, abychom se cikány stali všichni, pak ta minorita bude muset přistoupit na náš hodnotový systém. Nechovat se agresivně a nevnucovat na pseudorasistickém základě jiným svoji vůli.

 Podobné tvrzení vyslovil premiér Austrálie Howard: „pokud se Vám v naší zemi, s našimi pravidly nelíbí, máte vynikající možnost z našeho státu odejít. Pokud využíváte naší blahosklonnosti dát Vám právo zde žít, pak respektujte naše domácí zvyklosti“. Obdobně se vyslovil i V. Putin (byť bych byl k jeho slovům poněkud ostražitější).

 A samozřejmě je veliký rozdíl mezi rasismem negerským v USA a údajným rasismem českým v ČR. Má to jiné základy, byť styčné body se tam najdou. A EU si může řkat co chce, protože vůbec netuší o co jde, anebo to dokonce vnímá jako vítaný rozkol mezi tradiční, konzervativní národní státy.

 Dokud cikáni (ta agresivní část) nepřestane být rasistická k majoritě, problém nelze vyřešit. Rasistická není majorita, rasistická (a významně) je ta minorita.

autor: Petr Závladský

pokračujte dále:

Totalita nám nehrozí, autoritářství ano

Strach z možných diktátorských choutek Miloše Zemana zcela jistě není na místě. Avšak jeho soustavné překračování prezidentských pravomocí a označování ústavních zvyklostí za idiotské, zvlášť v atmosféře silné lidové podpory, která se prezidentovi dostává, může toto jednání znamenat nebezpečný precedens do budoucna.

Velký díl viny nese zavedení přímé volby prezidenta. Dokud byla hlava státu volena parlamentem, ocitala se pod silnou kontrolou této zákonodárné instituce, která přirozeně bránila svůj statut klíčové instituce v zemi a udržovala stabilní parlamentní systém. Prezident tak byl nucen jednat v onom masarykovském duchu nadstranickosti. S přímou volbou se však tento doposud zaběhnutý systém mění. Hlava státu je najednou volena lidem, proto se kandidát snaží co nejvíce zaujmout, předkládá své názory na aktuální politickou situaci, hodnotí ji. Tím se ale už během samotné volby prezidentská funkce výrazně politizuje, což je ovšem v přímém rozporu s funkcí prezidenta, jak je chápána v parlamentním systému. Navíc prezident, tím že byl zvolen lidem, získává pro svou funkci obrovský mandát, který mu přirozeně dává pokušení jít za rámec svých pravomocí. Takový prezident si může říci, že tu sice jsou nějaká ústavou daná pravidla, nicméně pokud si ho lid přeje a jeho navrhované kroky schvaluje, tak pak jen zprostředkovává vůli lidu. Taková myšlenka by byla krásná v případě, že by se objevil skutečně moudrý vládce, který to se svou zemí myslí vždycky dobře a nikdy se nemýlí. Jenže pokud bychom skutečně žili ve světě takovýchto vládců, tak bychom rovnou mohli zrušit demokracii, protože by zkrátka nebyla zapotřebí. Vládce by prováděl jen ty kroky, které by byly v souladu s přáním všech, a tudíž by nikdo neměl potřebu se bouřit. Ne nadarmo někteří političtí teoretici a filozofové tvrdí, že nejefektivnějším způsobem vládnutí by byla osvícenská diktatura.

Jenže to je jen teorie. V reálném světě potřebujeme soustavu pravidel, kterou v našem případě hraje demokratická ústava řídící se principem brzd a rovnovah, tedy trojím dělením moci. Jednoduše proto, že výše popsaní ideální vládcové neexistují. A není jim ani Miloš Zeman. Proto je důležité pravidla dodržovat, a proto Karlu Schwarzenbergovi a některým dalším politikům, zejména z řad pravice, v jejich rétorice o nutnosti ctění a dodržování ústavních zvyklostí rozumím. Byť si nedělám iluze, že jde spíše o mocenský boj a udržení pozic v nejvyšších patrech politiky než upřímně myšlenou obranu demokracie.

Nikdy jsem se nebál, že by se do České republiky mohla vrátit diktatura, komunismus či jakákoliv jiná forma totalitního zřízení. Máme přece stabilně fungující ústavu, relativně slabé politické strany, které nejsou schopny v prostředí poměrného volebního systému získat rozhodující moc a převzít zodpovědnost za veškeré státní struktury v zemi. A nezměnil jsem tento názor ani nyní. Čeho se však můžeme obávat, a jsem přesvědčen, že tato hrozba existuje, je možnost nastolení jakési autoritativní demokracie. Demokracie, ve které navenek působí zavedené demokratické principy, pravidelný cyklus voleb a multipartijní systém. Ale ve skutečnosti se pod tímto pozlátkem skrývá mocenský kartel, jakýsi oligopol nejsilnějších stran, které se dokáží domluvit a přes zdání mocenského souboje si ve skutečnosti rozdělují moc. Popravdě řečeno, něco podobného jsme tu už přece měli. Stačí si vzpomenout na opoziční smlouvu, ve které však ona opozice ve skutečnosti vůbec úlohu opozice nezastávala, naopak stranila tehdejší vládnoucí klice. Někteří určitě namítají, že podobný systém, o kterém hovořím, zde přece funguje i v současnosti. Nemyslím si však. Česká politika není dostatečně homogenní na to, aby mohla vytvořit nějaké skryté spojenectví. Naopak je příliš fragmentovaná a rozhádaná. Tedy alespoň prozatím.

Opět, i v případě hrozby autoritářské demokracie, si můžeme namluvit, že jsme přeci členové sjednocené Evropy a ta, v případě hrozby nástupu nějakého autoritativního režimu v jedné z členských zemí, má dostupné instrumenty a páky jak antidemokratický proces v dané zemi zastavit. Jenže nemá. Tato chybná představa založená na samozřejmosti udržení demokracie v Evropě totiž začíná ztrácet na přesvědčivosti v okamžiku, kdy se podíváme na Orbánovo Maďarsko. Jeho strana Fidész má v parlamentu faktickou většinu, opozice je rozdrobená, slabá a nepředstavuje pro své občany žádnou odpovídající alternativu. Strana Viktora Orbána podniká kroky na omezení veřejného života, potlačuje svobodnou kulturu, volné podnikání a postupně skrze třídu oligarchů ovládá veškerá média v zemi. Veřejnoprávní média, která v každé vyspělé zemi tvoří oporu demokracie, zde hrají roli hlásné trouby vládnoucí strany. Samozřejmě, že nelze takovýto systém přímo označit za totalitu. Ale skutečně je to ještě demokracie?

Ostatně podobný systém byl vybudován i v Itálii za doby působení mocného oligarchy Silvia Berlusconiho. V obou případech byla Evropská unie naprosto bezmocná. Nepomohly apely, doporučení ani rezoluce. Evropské společenství zkrátka nedisponuje žádným instrumentem, který by mohl politické dění v členských zemích ovlivnit. Tento fakt možná potěší euroskeptiky, ale dlouhodobě, pokud chce být Evropa jednotná, to evropskou myšlenku ohrožuje.

Je znovu nutné říct, že pravicové výroky o záchraně demokracie před moc si uzurpujícím prezidentem jsou dosti nadnesené, zvlášť neadekvátní jsou srovnání s roky 1948 či 1968, které několikrát použil Karel Schwarzenberg. A i přes dosavadní kroky Miloše Zemana tu v dohledné době skutečnou hrozbu demokracii nevidím. Na druhou stranu, jak Orbán v Maďarsku, tak Berlusconi v Itálii se k moci dostali po období dlouhé politické krize, hluboké nedůvěry občanů ve státní instituce a celkového chaosu. A to se právě děje nyní u nás. Těžko někoho přesvědčovat o hrozbě návratu totality, ale určité nespecifikované riziko jakési putinizace, orbánizace či berlusconizace, jak nedávno poznamenal rakouský deník Die Presse, tu je. Každý režim, ať už demokratický nebo totalitní se po dvou dekádách své existence dostává na rozcestí. Je to přirozené, protože přichází nová generace a s ní i nové myšlenky. Tak tomu bylo, jak například v poválečné západní Evropě (nepokoje v roce 1968 od Británie po SRN), tak i v Československu (Pražské jaro 1968). Nyní i my se opět nacházíme na podobném rozcestí. A je jen na nás jakou cestu zvolíme.

Sýrie a její vliv na finanční trhy

Začátkem týdne proletěla světem informace, že byly v Sýrii použity chemické zbraně. Syrská vláda v čele s Bašarem Asadem je měla použít proti rebelujícím povstalcům. Sám Asad se od nařčení distancoval a oponoval tím, že použití zbraně tohoto typu a rozsahu je nelogické v místě, kde má i vlastní síly. Nicméně OSN vyslalo skupinu inspektorů, kteří měli situaci prošetřit a vyhodnotit, zda byly opravdu chemické zbraně použity. Ti si včera řekli ještě od další čtyři dny, než se doberou výsledku. Prezident Spojených států Barack Obama v ten samý den prohlásil, že chemické zbraně byly použity.

Rebelující opozice v Sýrii měla do nedávna pouze tichou podporu západních zemí a neoficiální finanční pomoc USA, nicméně teď to vypadá, že by se mohla spojenecká vojska do konfliktu, který povstalci vedou proti vládnoucímu režimu a prezidentu Bašáru Asadovi, fyzicky zapojit. Informační agentury již vypisují pravděpodobná data, kdy k útoku dojde a dokonce, na co bude zaměřen. Vzhledem k tomu, že inspektoři OSN požadují ještě 4 dny na další výzkum, je nepravděpodobné, že by se vojenská intervence západních vojsk udála dříve než po víkendu. O tom informovala již agentura Cyrrus a dnešní zpráva v Radiožurnálu dokonce označila za pravděpodobný den zahájení útoku úterý. Sám Barack Obama prohlásil, že před sebou nevidí dlouhodobější konflikt, ale spíš trest za použití chemických zbraní na nevinné civilisty. Spolu s USA se budou angažovat také armády Velké Británie, která podle dnešního článku v Mladé frontě E 15 tlačí na zásah v Sýrii a je jednoznačně pro a Francie. K nim se pravděpodobně přidá Turecko a údajně již zmobilizované Jordánsko. Také Izrael hlásil částečnou mobilizaci z důvodu obavy o odvetu.

Vedle toho že zprávy o přípravě na útok mohou děsit všedního člověka, výraznou dávku nejistoty dodaly také na trhy. Obchodníci a investoři se teď snaží přesunout své transakce směrem od rizikových aktiv do bezpečných přístavů. Podle Komerční banky jsou těmito „bezpečnými přístavy“ tradičně měny japonský jen a švýcarský frank a potom také například německé dluhopisy.

Co se měn týče, nakonec převzal veškerou iniciativu americký dolar. Navzdory zmíněným jistotám ze Švýcarska a Japonska začal dolar posilovat proti všem svým majoritním rivalům a podle agentury reuters.com byl obchodníky označen, jako nejvíce „safe-haven“ aktivum mezi měnami. (Nutno však podotknout, že v případě japonského jenu si Centrální banka Japonska (BoJ) v čele s Haruhiko Kurodou nepřeje silný jen a pomocí uvolňovacích kohoutů drží jen nízko, jako vedlejší efekt boje s dvacetiletou deflací v zemi). Již od včera tedy americká měna roste a z téměř 1,34 usd / eur stlačila euro na škálu mezi 1,3200 – 1,3250 dolaru. Podle Jiřího Škopa z Komerční banky je dolar vůči euru chápán jako stabilnější a tudíž se v době nejistoty, kterou rozsévá právě situace v Sýrii, jeví, jako lepší investice a na trhu forex jeho cena roste. Pokud by však došlo k uvolnění napětí nebo by časem momentální emoce roztály, dolar povolí a euro bude pravděpodobně získávat zpět svou sílu. Důležitou podporu vidí analytici na hodnotě 1,3200 dolaru, pod kterou se euro zatím nepropadlo.

Samozřejmě vedle syrské otázky jsou zde stále ještě další faktory, které americkou měnu zvedají. Dnes odpoledne byla zveřejněna silná makroekonomická data z USA, která mluvila o výrazném poklesu žádostí o podporu v nezaměstnanosti (za minulý týden byla jejich hodnota nejnižší od října 2007) a naopak o růstu ekonomiky v druhém čtvrtletí roku 2013 o 2,5 %. Silné ekonomické údaje znovu podpořily očekávání redukce kvantitativního uvolňování, která by podle části analytiků měla přijít už na zářijové schůzi Federálních rezerv (Fed). To, že se ekonomika USA soustavně uzdravuje, je teď již relativně jisté, nicméně jde o to, jestli to centrální bance a jejímu šéfu Benu Bernankemu stačí k tomu, aby nákupy aktiv a tisk peněz omezil. Více o Federálním rezervním systému i vlivu Sýrie na trhy se můžete dozvědět zde.

autor: Jan Rys

pokračujte dále:

Radši volejte „hoříííí“ než „pomooooc“

Někde jsem slyšel, že v Čechách je lepší volat „hoří, hoří!“ než volat „pomoc, pomoc!“ Asi chápu proč.
Protože v Čechách by vám nikdo nepomohl. Nedávno jsem četl článek, jak cizinku v metru přímo před zraky lidí na nástupišti někdo přepadl a okradl. A nikdo jí nepomohl. Kladu si otázku proč tomu tak je.

Jedním z faktorů může být, že nám to za to prostě nestojí, někomu pomoci. „Je to cizí člověk, a co když dostanu ránu, nebo na mě lupič vytáhne nůž? Copak budu riskovat svoje zdraví pro cizího člověka?“ Možné riziko, čili česky řečeno „strach“ brání lidem k tomu, aby pomohli druhým.

Dalším faktorem může být fakt, že v minulosti se i občas někdo chopil příležitosti, aby pomohl, ale byl za tento dobrý skutek náležitě potrestán. Situace se vymkla z ruky a zachránce lupiče bodnul lupičovým vlastním nožem. Pak šel zachránce sedět. Co si asi tak řekneme? „Fajn někomu pomůžu a buď mě agresor zmlátí, bodne, zastřelí nebo když ho přemůžu a ublížím mu, tak půjdu sedět? No na to se můžu akorát tak …..“ Další možné riziko, čili „strach“ z toho, že za pomoc bych mohl jít do vězení.

Možná je těch faktorů hodně, ale strach se mi zdá hlavní. Otázkou pro mě potom je – opravdu se necháme ovládat strachem? Opravdu chceme, aby naše činnost (nečinnost) byla motivována strachem? V životě jsem se naučil, že strach je ve většině případů špatný rádce.

Možná je ten volající o pomoc pro mě cizí, ale co když někdy někdo jednou přepadne osobu mě blízkou a já tam nebudu? Určitě bych si přál, aby kolemjdoucí pomohli. Jak toho ale můžu docílit? Jedině tak, že přeci sám budu pomáhat lidem v nouzi.

Víte, opravdu nevím, co bych dělal, kdybych viděl, že útočník má nůž nebo pistoli. Sice jsem na takové situace částečně trénovaný, ale nevím, jestli by mě nepřepadl strach a já neutekl jako malý kluk. Doufám, že ne, protože se nechci bát a nechci se dívat do zrcadla na zbabělce, ale nevím, jak bych se zachoval. Jediné co vím je, jak jsem se zachoval v případech, kdy v situaci zbraně nebyly. Rád bych se o pár těchto příběhů podělil.

Jednou jsme šli s kamarádem v noci po ulici a uprostřed menší křižovatky, přímo uprostřed té silnice, ležel dredatej kluk. Tak jsem zastavil a přemýšlel, co se to děje a řekl jsem kamarádovi, že ho musíme odtáhnout na chodník. Kamarád navrhnul, abychom šli dál a neřešili to (že by strach). Šel jsem k ležícímu a když jsem zjistil, že žije, tak jsem zavolal policii a kluka jsem spolu s kamarádem odtáhl na chodník. Načež se kluk zvedl a zfetovaným krokem se dobelhal zas do prostřed křižovatky, kde sebou fláknul. Asi se mu tam líbilo. Znovu jsme ho odtáhli na chodník a drželi ho tam. Po chvíli byl lehce agresivní a vysmekl se mezi projíždějící auta. Naštěstí ho žádné nesrazilo a dorazila policie, která si to převzala.

Jindy jsem šel ráno do práce a před prací vidím našeho pána z ochranky jak stojí na centimetr blízko nějakému bezdomovci a vzájemně na sebe řvali. Nedalo mi to a šel jsem situaci vyřešit. Přišel jsem k nim, odtlačil je od sebe a rázně jsem se zeptal: „Co se to tady děje?“ Když příliš nereagovali a vzájemně se pořád posílali někam, tak mi došlo, že jsou oba ovládáni emocemi a to by to mohlo skončit zbytečnou rvačkou. Tak jsem několikrát opakoval panu bezdomovci, aby odešel a pana ochranku jsem tlačil do budovy, aby se na něj nevrhnul. A celou tu dobu kolem chodili lidi, ale nikdo se nezastavil, aby pomohl. Proč? Že by strach? Pravda, taky jsem si mohl říct, že to je přece práce pana ochranky, vyhazovat bezdomovce, a já jako pravá ruka ředitele společnosti, navíc v kvádru, jsem přece v klidu mohl jít do své kanceláře. Mohl, ale nechtěl jsem, aby se zbytečně porvali.

Pak jsem jednou ve dvě ráno jel tramvají a jak to tak bývá, tak je v nočních tramvajích dost veselo a alkohol by byl snad cítit i přes plynovou masku. Načež tam mimo jiné byli dva krabicovitě namakaně vypadající pánové (o dost větší než já). Když jeden z nich vystupoval, tak ho ten druhý strčil, tak že málem spadnul ze schodů. Já vystupoval hned za nimi a viděl jsem, že zbývají asi tak dvě vteřiny, než se pozabíjejí. Naštěstí toho druhého (agresora) chytili jeho přátele (bylo jich několik, aby ho udrželi) a snažili se mu zabránit, aby se pustil se do rvačky. Problém byl, že nikdo nedržel toho prvního. Proto jsem k němu instinktivně skočil a začal ho tlačit pryč se slovy „Nech to bejt kámo“. Asi mě za kamaráda nepovažoval, protože do mě strčil se slovy „Ty do mě nestrkej sakra!“, a já odlítl asi tak čtyři metry (jeho fyzická převaha se jasně projevila)…Naštěstí jsem se udržel na nohou. Tak jsem hned rázně vykročil směrem k němu, opakovat svůj mírumilovný pokus, načež taková drobná blondýna (obrova přítelkyně) mě se „smrtí“ v očích prosila, ať ho nechám být. Jsem si jistý, že to nebylo zdraví svého miláčka, o co se bála…Jenže mě se nechtělo dívat se na to, jak se tam pozabíjejí, a tak jsem pokračoval. Když v tu chvíli se díky bohu odněkud objevila policie a s dotčenými to začala vyřizovat. Celou tu dobu se mnou byl kamarád a vlastně ani nevím, co dělal – jen vím, že mi nepomohl. Že by ho paralyzoval strach?

Jednou jsem jel autem za tetou mého kamaráda, s něčím pomoct na zahradě. Kousek za Holešovicemi, směrem na Prosek si v klidu jedu nějakou tou osmdesátkou a najednou jako blesk z čistého nebe mě předjel kluk na motorce, který musel jet aspoň 150. Říkal jsem si „ten se má“ a jel jsem dál. O pár kilometrů později jsem viděl auta u krajnice a hlouček lidí uprostřed silnice. Zastavil jsem a vyběhl z auta, abych se podíval, co se děje. Mezi hloučkem lidí ležel ten motorkář a kousek dál rozsekaná motorka a nabourané auto. Bylo mi hned jasné, co se stalo, ale co mě rozpálilo, bylo, že dobrých 20 lidí si tam jen tak stálo a sledovalo, jak motorkář bojuje o život. Zařval jsem na ně jestli zavolali aspoň sanitku. Prý zavolali. Pak jsem přistoupil k motorkáři, abych mu dal první pomoc. Byl kupodivu ještě při vědomí. Zeptal jsem se ho na pár věcí, abych zjistil jak na tom je jednak psychicky a taky fyzicky a udržoval jsem jeho pozornost, než mi začala pomáhat nějaká sestřička. Obsah toho rozhovoru by byl na dlouho, ale byla to fascinující zkušenost. Pak přijela ambulance. Těch 20 lidí, co tam okouněli se všichni provinili neposkytnutím první pomoci. Nikdo z těch lidí neměl odvahu pomoct zkrvavenému a rozlámanému člověku. Proč? Strach.

A na konec příběh o revizorce. Jednou takhle vyjíždím po eskalátorech na nám. Míru a nahoře vidím, jak se jedna, nutno dodat hysterická, slečna snažila vyrvat se paní revizorce a zřejmě utéct bez placení. Osobně revizory nijak v lásce nemám…asi jako všichni lidé je vnímám, tak trochu jako obtěžování cestujících. Na druhou stranu je to poctivá práce a dopravce má právo na to si kontrolovat, zda mu cestující platí. Navíc pokud někomu nevadí tuhle práci dělat, pak je to asi v pořádku. A zatímco všichni lidé chodili kolem a koutkem oka sledovali drama, zda se dámy poperou nebo jak to dopadne a nikdo z nich nepomohl (strach), tak já přišel přímo k nim, slečnu jsem chytil za rukáv a hlasitě jsem se zeptal, co se to děje. Slečna se trochu zklidnila, protože pochopila, že nemá šanci a začala mě hystericky prosit. Řekl jsem jí, že pokud jela bez lístku a byla chycená, tak musí zaplatit. Pořád něco blekotala a občanku nechtěla vyndat. Tak jsem řekl paní revizorce, aby zavolala policii. Naštěstí po chvilce přišel nějaký revizor a tak jsem slečnu zanechal již v jeho péči. Možná si řeknete co jsem to za člověka, pomáhat revizorovi proti chudákovi slečně…Jak jsem řekl revizory moc nemusím, ale tady bylo právo jasně na straně paní revizorky a já chtěl předejít tomu, že kvůli prosazování svého práva a obživy přijde k nějaké fyzické úhoně. I revizor je totiž člověk.

Dovolím si krátký epilog. Nenechme prosím strach, aby nás paralyzoval. Jak jsem řekl, když chci, aby někdo pomohl mě nebo mým blízkým, když budou v nouzi, tak se nejdřív musím naučit pomáhat já sám v takovýhle situacích. Nestěžujme si tedy na to, že v Čechách je to hrozné, protože i kdyby vás vraždili na ulici, tak vám nikdo nepomůže. Nestěžujme si, obzvláště když stejným dechem říkáme na situace kolem nás „to není můj problém“. Nestěžujme si, ale něco s tím dělejme.

autor: Petr Klimeš

pokračujte dále:

Co s mladistvými vrahy? Odsoudit a zavřít!

ilustrační foto

Máme nejnovější případ mladistvého vraha. Čtrnáctiletý zavraždil o rok staršího chlapce na Hodonínsku.

Policie vzhledem k věku pachatele podrobnosti tají. Vrah byl dopaden po dvou týdnech a pro svůj věk není trestně odpovědný. Bude ho soudit soud pro mládež a může mu maximálně uložit výchocné opatření. jinými slovy, dostane se do zařízení, kterém se všeobecně říká "pasťák". Bez záznamu v rejstříku trestů.

V osmnácti letech bude vrah propuštěn a bude "čistý". Za tu dobu se naučí to, co ještě nedokázal a společnost bude mít na starosti dalšího člověka, který pro ni znamená spíše záporný přínos. Co s takovými delikventy?

O tom, zda je někdo trestně odpovědný rozhoduje byť jen jediný den. Představme si, že by vraždil den pžřed svými patnáctinami. Podle zákona není trestně odpovědný a rozhodne o tom pouhých 24 hodin života. Na všechny pak může dělat dlouhý nos, protože se vyhnul pro něj horší variantě.

Není to tak dávno, kdy jsme zažili obdobný případ. Tehdy parta jedenácti až čtrnáctiletých dětí ubodala důchodkyni nůžkami. Skončili v diagnostickém ústavu (pasťáku) a v osmnácti vyšli ven s čistým trestním rejstříkem. trest si de facto odnesl jen otec jednoho z kluků za organizaci.

před poměrně nedávnou dobou rozbouřil veřejné mínění případ dvou romských kluků, kteří znásilnili, čtyři hodiny mučili a téměř ubili v Krupce dvanáctiletého Patrika. Jaký trest dostali? Sama žalobkyně se odvolala proti rozsudku, protože trest se jí zdál příliš vysoký. Starší z útočníků, sedmnáctiletý slabomyslný Cikán, nakonec dostal pět let místo původních deseti.

Mladšímu se nestalo nic, protože mu ještě nebylo patnáct. Skončil v "pasťáku", odkud jedenáctkrát utekl. Teprve po posledním útěku se dostal do vazby a hrozí mu za útěky rok ve vězení za maření úředního rozhodnutí. Celkem pohoda, ne?

Vraťme se trochu do historie. Píše se rok 1993. Naší společnost stále zajímá rozdělení státu, ke kterému došlo před nějakými šesti týdny. Objevuje se zpráva z Anglie, kdy dva desetiletí kluci odvedli ze supermarketu dvouletého klučinu.

Desetiletí vrazi umlátili svou oběť, která se jim nemohla nijak bránit kusy cihel a železnými tyčemi. Tělíčko oběti pak pohodili na železniční trať, v jejíž blízkosti bylo po dvou dnech nalezeno. Britský soud uznal obě vražedné děti za natolik staré, aby mohly rozeznat dobro od zla.

Tehdy soudce řekl velice zajímavou větu. "Byli dost staří na to, aby vraždili. Jsou dost staří na to, aby byli za to souzeni." Stanuli před soudem s dospělými a původní trest zněl na osm let. tehdejší britský ministr spravedlnosti nechal trest zvýšit na patnáct let.

V roce 2000 rozhodl předseda Nejvyššího soudu v zemi na základě rozsudku soudu pro lidská práva, že platí původní osmiletý trest. Oba se dostali na svobodu v osmnácti letech. Byla jim změněna identita a jsou pod neustálým dohledem.

Jeden z nich skončil před časem ve vězení za šíření pornografie. Byl to ten, který byl v době spáchání hrůzného činu tím méně problematickým. Po svém propuštění měl problény s drogami a alkoholem. Nakonec udal sám sebe ze strachu, že bude jeho změněná identita vyzrazena.

Před čtyřmi lety dva desetiletí kluci v Anglii znásilnili osmiletou dívku. I oni skončili před soudem. Jen pár měsíců předtím se trojice školáků, kterým nebylo ani deset let pokusilo oběsit sedmiletého kluka. Jak dopadli oni není známo, ale pravděpodobně byli souzeni za pokus o vraždu.

Jejich sedmileté oběti se podařilo jen zázrakem přežít. Po několikaminutovém boji o život smyčka povolila. V Británii na to jdou poměrně zostra. A mám za to, že je to celkem v pořádku. Vždyť desetileté dítě musí vědět, že někoho zabít rozhodně není dobrem.

Beru v potaz, že takové děti mohou být ovlivněny filmy nebo počítačovými hrami, nicméně britská justice se k tomu staví rázně. Přesně podle onoho dvacet let starého případu. Jsi dost starý na vraždu? Tak jsi také dost starý na soud a vězení.

U nás se hraje na hranici patnácti let. V něčem to dobré je, ve většině případů už ne. Jisté skupiny obyvatelstva využívají nezletilosti svých dětí a posílají je krást, loupit a přepadat lidi. Určitě by měla být hranice trestní odpovědnosti snížena.

Mělo by se to posuzovat individuálně, ale myslím si, že většina mladistvých pachatelů a delikventů moc dobře ví, že to co provádějí rozhodně není správné. Vina je určitě i na rodičích, kteří je leckdy k takovému konání vedou úmyslně.

Pro vrahy bych hranici trestní odpovědnosti zrušil úplně. Klidně si ve vězení shnij. Vzal jsi někomu život, nikdo s tebou nebude mít soucit tak, jako jsi ho neměl ty. Posílají rodiče děti krást? Tak bych potrestal nejen zlodějíčky, ale hlavně rodiče.

Možná jsou má slova tvrdá. Celý život jsem se snažil ze svých dětí vychovat slušné lidi. S trochou neskromnosti mohu říct, že se mi to povedlo. Nekradou, nikoho nevraždí, snaží se pracovat podle svých možností, jsou slušní.

Určitě se na mě vrhnou lidskoprávní zastánci. Jim bychvzkázal pouze jediné. Pokud by takový čtrnáctiletý smrad zabil vaši matku, babičku nebo potomka, byli byste mezi prvními, kdo by volal po trestu smrti. Jsou dost staří na zločin? Pak jsou dost staří na to, aby absolvovali kriminál.

autor: Rudolf Polanecký

pokračujte dále:

Kdo, co? Úplatek – Komu, čemu? Politikovi

Korupce. V poslední době až přehnaně moc skloňovaný výraz. Termín, který vešel do vědomí lidí zejména díky nejvyšším kruhům domácí politiky. Podle některých možná příčina stále se zhoršující situace v této zemi. Je však korupce lokálním personálním problémem pouze těch pár stovek mocných, kteří mají přístup ke státním a evropským penězům?

O úplatkářství a jeho všemožných odrůdách víme, jak se zdá, velmi mnoho. O korupci nemluví jen věčně breptající hospodští vysedávači. Řeší se téměř všude a státní aparát, ať už jakkoliv kvalitně či nekvalitně, se ji snaží potírat a stíhat. Ačkoliv podle nedávné „kauzy Nagyová“, kdy NSS udělal ohledně definice imunity nesmyslný krok zpět, to tak třeba vypadat nemusí.

Kde je však příčina onoho destruktivního problému? Pamatuji si jednu zajímavou definici korupce:  „Korupce je mravním selháním jednotlivců, na které doplácíme všichni.“ Pokud bychom se řídili tímto výrokem, museli bychom považovat úplatkářství za individuální problém jedinců. Tím bezpochyby může být, avšak většina individuálních problémů má původ právě v celé společnosti. Problém korupce proto považuji za problém sociální, tedy problém celé společnosti. Stačí se podívat skrz na skrz naši republikou a známky ilegálního chování najdeme snad všude. V každé profesi se nějakým způsobem krade či určitým způsobem ohýbá zákon. Neškatulkujme tedy uplácení do vlastního šuplíku, podívejme se na něj s nadhledem a berme jej jako jakoukoliv jinou ilegální činnost. I když se v tomto případě dotýká nás všech, jelikož se jedná o peníze státu, z principiálního hlediska je to stejné jako daňový únik podnikatele či dovoz kradeného auta mechanikem.

Korupci rozhodně neobhajuji a ani ji nijak neschvaluji. Ale hoď kamenem ty, kdož jsi bez viny. Možná je ono snažení o „nahrabání si“ jenom postkomunistickým pozůstatkem ve společnosti, možná jsme holt jako Češi jen morálně zkaženým národem. Rozhodně se však nechovejme pokrytecky a zamysleme se nad tím, jak bychom se asi zachovali, kdyby nám někdo nabídl „krabici bílého se sedmi“ jen za to, že zakázku dostane zrovna a právě tahle firma.

Pokud chceme úplatkářství a jinou formu korupce kritizovat, měli bychom začít u sebe. Kritika by totiž měla být v první řadě legitimní.

autor: Tomáš Kalenský

pokračujte dále:

Je Miloš Zeman již alkoholikem nebo jen alkoholistou?

Toť otázka, kterou se pokusím vyřešit. Nejprve však ke slovu „alkoholista“. Před padesáti lety jsme na průmyslovce měli skvělé učitele. Pana profesora Wernera na češtinu, paní profesorku Pírkovou na matematiku a nesmím zapomenout na naši skvělou třídní Evu F. která tehdy byla tak mladá, že jsme do ní byli všichni zamilovaní.

Paní profesorka Pírková byla skvělá a učila nás jiné věci než triviální kupecké počty, že když je útrata 240,- , já dám stravenky v hodnotě 80,- (2x40,- Kč), zbývá zaplatit 160,- Kč a pokud platím „litrem“, tak mám dostat nazpět 840,- a nikoli 820,-.

Ovšem, každý se může mýlit a tak i já jsem se přepsal resp. přepočítal, když jsem v roce 1968 dotyčného o 10 let oproti mně zestárl a v roce 2013 o 10 let oproti mně omladil. To je ovšem voda na mlýn postpubertální partě blbečků, kteří si říkají StB-Hunter a ty své nesmysly již více než pět let zvracejí na Internet.

„Pět let zvracejí na Internet“ To by byl hezký rým, že? Třeba pro nějakou undergroundovou kapelu jako „Elastičtí magoři of the Moon“, že?

Nicméně, pan profesor Werner nás, kromě jiného, učil také o „puristech jazyka českého“. Byla to taková skupinka rádoby vlastenců, kteří chtěli mít češtinu čistou, oproštěnou od německých vlivů a tak například zavrhovali slovo kapesník, protože to opravdu svojí tvorbou připomíná německý Taschentuch a navrhovali slovo „čistonosoplena“.

Dalšími „vynálezy“ byly třeba "chramostejl" místo králíka nebo "skokotnosta" místo tanečního mistra. A v tomto ducha lze bez uzardění začít používat slovo alkoholista. Je to slovo odvozené od slova automobilista, což značí člověka, který v širším slova smyslu automobil používá a v tom užším ho přímo vlastní.

A s alkoholem to je podobně, ale ne stejně. Samozřejmě, málokdo pije kradený alkohol, ale jde o vazbu opačnou, zda alkohol člověka vlastní nebo ne. Pokud alkohol ještě člověka zcela nevlastní, tak je alkoholistou, jinými slovy pijanem. Pokud ale alkohol člověka již zcela vlastní, pak je alkoholikem. Z okruhu svých známých znám dva, kteří již alkoholu podlehli.

Nikoli tak, že by byli pod kytkami, ale už si nesmějí ani sosnout. Jsou to tzv. „Teatotáleři“ česky řečeno dočasně vyléčení, alkohol nepijící alkoholici. A to slovo „dočasně“ bych vypíchl a třikrát podtrhl.

A jak do toho všeho zapadá prezident Zeman? Určitě je pijanem. Ale jaký je jeho stupeň závislosti na alkoholu neumím posoudit. Měl jsem holandského kamaráda, jmenoval se Franta Labuť (samozřejmě nizozemsky) a ten opravdu chlastal první ligu. Z PZO Pragent mi volal bývalý šéf PZO Kovo „Inženýre, neposílej mi sem lidi co si ráno čistí zuby vodkou.

Myslím, že v tomto stádiu se prezident Zeman nenachází a zatím nevím ani o jednom jeho extempore, kdy by byl opravdu opilý. Ano, po volbě prezidentem upito měl, ale do televize trefil a slova nepletl. A u těch klenotů? Muž rok před sedmdesátkou, který se zvýšenou teplotou stojí hodinu někde v chladu, má nárok na ty zpomalené pohyby, které předvedl.

A hlavně a především, Zeman je podobná povaha jako já. Rád se nad lidi vyvyšuje, rád je poučuje a rád se vytahuje. A neustálé vytahování se, jak je dobrý v pití alkoholu, ho dostihlo stejně jako moje chvástání, jak jsem býval dobrý za volantem, v posteli nebo jak mám silný vůz. To lidi opravdu špatně snáší a na autora takovýchto žvástů prskají. Ale asi jsme oba nenapravitelní.

autor: Jiří Hermánek

pokračujte dále:

Magistrát vyžene bezdomovce z MHD a bude je svážet na sprchování

Plán primátora Tomáše Hudečka na vykázání bezdomovců z MHD už nabírá konkrétní obrysy. Magistrát chce vybudovat čtyři denní centra pro bezdomovce a zároveň plánuje vybudování centrálního dispečinku, který bude práci sociálních pracovníků koordinovat.

Bezdomovci jezdí ve skupinách.  | foto: Viktor Cenefels

"Nebude to levné, ale vycházíme z toho, že je to sociopatologický jev, který měl být řešen již dávno," uvedl Hudeček. Náklady na projekt se pohybují kolem 66 milionů korun. Magistrát bude platit 18 pracovníků s vozidly, kteří budou mít za úkol převážet bezdomovce do center. Ta by měla vzniknout v Dejvicích, na Smíchově, dále pak ve Strašnicích nebo Vršovicích a Vysočanech nebo Libni.

Podle Hudečka musí být vyvážena represe a motivace k tomu, aby bezdomovci MHD nejezdili, nebo se v sociálních centrech myli a převlékali. Opozice ale i někteří odborníci ovšem poukazují na to, že dostat lidi bez domova z tramvají nebude tak snadné. A způsob, jakým k tomu budou streetworkeři bezdomovce přesvědčovat, zatím vedení města neprozradilo.

Bezdomovectví je v Praze, kde podle odhadů žije na ulici kolem 4000 lidí, problémem obzvlášť v zimě.

pokračujte dále:

FUTURAMA

Bender

Futurama je animovaný seriál Matta Greoninga (tvůrce Simpsonových) odehrávající se v roce 3000. Divák je v prvním díle vtažen do děje poslíčkem s pizzou jménem Fry, který je na Silvestra roku 1999 omylem hibernován a probouzí se přesně za tisíc let. Tento základní motiv možná není moc originální, ale vzniklo tak perfektní prostředí pro rozvoj zajímavého seriálu. Poté, co se Fry zařadí do společnosti, se nechá zaměstnat ve společnosti Planet Express, která patří Fryově praprapra(atd.)synovci, profesoru Fransworthovi. Spolu ním je přijat Bender, robot pochybných mravů, s kterým se Fry spřátelil a Leela, jednooká mimozemšťanka, před kterou většinu prvního dílu prchal, poněvadž mu chtěla stůj co stůj implantovat mikročip označující práci poslíčka (kterého bude v Planet Express dělat tak jako tak).

A tímto okamžikem začíná Futurama, seriál (nejen) o doručování zásilek tam, kam ještě nikdo zásilky (možná) nedoručoval. Seriál o exotických milostných zážitcích hlavních hrdinů (např. v příběhu 'The Deep South' prožije Fry románek s mořskou pannou nebo v ještě neodvysílaném 'I Dated a Robot' s umělou počítačovou inteligencí) a o střetech s nesčetnými lidmi, mimozemšťany, roboty a podobnou havětí.

všechny díly naleznete zde

Jarník na svých předchozích stránkách uvedl, že Futurama je 'něco mezi Simpsonovými a South Parkem' , což je dost výstižné, poněvadž základní humor je sice 'simpsonovský', ale svým dospělejším přístupem a někdy i drsností (v tomhle bodě plní svojí 'práci' hlavně Bender) a 'absurdnějšími' zápletkami se podobá South Parku a myslím si, že by si seriál mohli oblíbit příznivci obou seriálů.

Kdo koho mluví:
Katey Sagal - herečka známá hlavní rolí v seriálu 'Ženatý se závazky' (Peggy) - mluví Leelu
Billy West - v anglické verzi mluvil u nás dříve vysílaný kreslený seriál 'Ren a Stimpy' - ve Futuramě mluví snad nejvíce postav - hlavně Fry, dále dr. Zoidberg, profesor Farnsworth, Zapp Brannigan a většina postav, které se objeví třeba jen v jednom díle
John DiMaggio - Bender
Maurice LaMarche - Kif Kroker (mimozemský pomocník Zappa Brannigana), Calculon (robot z oblíbeného seriálu 'All My Circuits'), Morbo (mimozemský hlasatel), hlava George Washingtona, Albert Einstein a mnoho dalších
Lauren Tom - Amy Wongová
Phil LaMarr - Hermes Conrad

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké to bude v roce 3000? Jak asi bude vypadat starý New York? Kolik přibude a ubude životních forem? Pokud ano, je pro vás Futurama ideální seriál. Pokud ne, tak taky. To proto, že Futurama vtipně zachycuje věci budoucí a činí tak s osobitým nadhledem duchovního otce seriálu Matta Groeninga. Srovnání se Simpsonovými je nasnadě, avšak oba seriály mají společné snad jen charakteristický styl animace a všudypřítomný humor. I když, troufám si tvrdit, že právě ve Futuramě je ho ještě víc, což je ostatně jeden z důvodů, proč ji mám radši.

Futurama, jak jsem již řekl, se odehrává po roce 3000, kdy se mravy změnily natolik, že by nad nimi
moderní člověk (to jest člověk z počátku 21. století) nevycházel z údivu. Proto se divákovi stává neoficiálním průvodcem Philip J. Fry, který ve 31. století omylem uvízne. Skutečně omylem, poněvadž Fry je zmatkař, smolař, žabař, nula, zoufalec a ještě k tomu idiot s IQ rozbitého vysavače, a tudíž mu přivykání na tamější poměry trvá ještě o něco déle. Nechápe, mimo jiné, funkci smrtibudek, u kterých bývá obzvláště v době Vánoc neskutečně dlouhá fronta. Novinkou pro něj je i tzv. pracovní čip, jenž všem lidem předurčuje jejich pracovní zařazení. Naštěstí se v budoucnosti setkává s několika bytostmi, které mu jeho nelehkou situaci usnadňují. A když říkám „bytosti“, myslím bytosti, neboť by se roboti a roztodivní mimozemšťané pod označení „lidé“ jen těžko schovali. Lidskou rasu vedle Frye zastupuje jeho pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra... synovec, postarší a poněkud senilní profesor Farnsworth, jeho praktikantka Amy Wongová a asistent Hermes Conrad. Daleko více prostoru však právem získali Fryovi ne-lidští (co do původu) společníci: robot Bender, pohledná jednooká Turanga Leela z mimozemské rasy Kyklopů s příznačným služebním označením 1-OK a pozoruhodný míšenec humanoida a korýše, doktor Zoidberg.

všechny díly naleznete zde

pokračujte dále:

Václav Klaus do voleb? Hip, hip. HURÁÁÁ

Odjakživa platí ono staré rčení, když dva dělají totéž není to nikdy totéž. Platí to mezi manželi, při posuzování dětí, sousedů, spolupracovníků a samozřejmě i politiků. Je „něco jiného“ když „zahne“ manžel než když zahne manželka, když něco udělá jedno dítě, často to posuzujeme jinak než když to udělá to druhé a to samé i v práci.

A v politice? Tak tam by se tento princip dal krájet, tak je hustý. Často, velmi často udělá politik ještě něco horšího než jeho předchůdce, ale dokáže to vokecat tak, že z toho vyjde daleko lépe. A nebo právě naopak.

U nás máme takový hvězdný duet dvou polistopadových prezidentů, u nichž zcela bezpečně víme, jak budou jejich činy posuzovány. U Vašíka prvního, prvorozeného, víme, že cokoli udělal bylo dobře. Zatímco u Vašíka druhorozeného víme, že udělal vše špatně.

Vašík prvorozený kraloval v naší krajině asi dvanáct a půl roku a vše co udělal bylo perfektní a vše co řekl, dalo by se tesat do žuly nebo alespoň vyvěsit na Ruzyňském letišti. Například taková lapálie, že prodal svoji půlku Lucerny za předraženou cenu státní firmě, jako úplatek za tolerování generálního ředitele Junka, je maličkost, která nestojí za řeč.

A aby se síly vyrovnaly, tak Vašík druhorozený teatrálním způsobem strčil do kapsy protokolární pero, které naší delegaci právoplatně, dle všech zvyklostí, patřilo a díky ČT, která obecně a Drtinová konkrétně, má Klause ráda jako osinu v prdeli, byl z toho celosvětový skandál.

Nějakých řekněme deset miliónů ze státní kasy do prezidentské nevadí, ale jedno pero, prý s Lapidus Erectus, kamenem, který způsobuje erekci na několik let na možná na doživotí poškodí nejen pověst prezidenta i Česka. Glasnosť má své meze, soudruzi a nelze ji uplatňovat výběrově. Na jednoho ano a na druhého ne.

A po této celkem nezáživné předehře řeknu asi toto: Václav Havel, který prezidentoval asi o čtvrtinu déle než Václav Klaus, má na všem nehynoucí zásluhu a na ničem žádnou vinu. Byl přece „jenom prezidentem“ a dopustil se třeba takových hrdinských činů, že utekl z boje o Slovensko.

Ale Václav Klaus, přesně z tohoto důvodu, byl prezidentem přesně deset let, může za všechno. Není samozřejmě lepšího řešení než všechny svá vlastní pochybení, všechny své vlastní nezdary svést na jednu osobu a tu pak veřejně upálit.

A přesně takové Autodafé (slavnostní vyhlášení inkvizičního rozsudku nad kacířem či odpadlíkem u španělské či portugalské inkvizice) se počátkem tohoto roku konalo na základě vykonstruovaných následků lednové amnestie. Lidé jakoby ztratili rozum a poukazovali na „nesmírné škody“, které lidem vzniknou a za půl roku se ty škoda vypařily do neznáma.

Václavu Klausovi moc politického času nezbývá. Musí se připravit na prezidentské volby 2018, kdy hodlá zatopit Miloši Zemanovi a podle všeho, co Miloš vyvádí, vůbec není bez šance. Je mu sice o nějaký pátek více než Milošovi, zase ale není impregnován tabákem a alkoholem.

Ovšem nyní píšeme podzim2013 anikoli předjaří2018 aVáclav Klaus se rozmýšlí zdali a ke komu se přidá. Na samostatné politické uskupení je pozdě, to by klaplo při řádném termínu voleb. Teď musí někomu propůjčit své jméno a charisma.

Zajisté by svou kandidaturou popudil řadu lidí, již teď jsou ty hlasy slyšet. Na druhou stranu by ale potěšil sice menší, ale ještě na malou skupinku svých příznivců. A nějakých, buďme realisté, 5% - 7% hlasů by Klausovi zcela stačilo, aby se stal lídrem opozice.

A z pozice lídra opozice (ono se to krásně rýmuje), kterému by skončil mandát poslance někdy koncem října 2017 by mohl směle, z naprosto unikátní pozice, nastoupit k prezidentským volbám 2018, samozřejmě jen za předpokladu, že ten nesmysl (ale zábavný nesmysl) s přímou volbou prezidenta, nebude zrušen.

autor: Jiří Hermánek

pokračujte dále:

Otevřený dopis panu K. Schwarzenbergovi

Pane Karle Schwarzenbergu,
 v rozporu s čs. právem oslovován a označován jako kníže,

z toho, co se dozvídám (kromě mnoha jiného a i horšího) o Vašem prohlášení pro rakouský nedělník Presse am Sonntag , že cituji: „U M. Zemana v důsledku životních návyků, (kdy máte na mysli sklony k požívání alkoholu), došlo k neuvěřitelným změnám osobnosti“, se mi dělá nevolno. Je skutečně ubohé a pod lidskou důstojnost sdělovat cizím (rakouským, resp. sudeto-německým ) novinářům o prezidentovi upachtěné a nemorální úvahy, které jsou evidentně na hranici slušnosti, korektnosti, cti a morálky. Vaše upocené, ničím nepodložené úvahy a domněnky, ( mezi lidem se tomu říká žvásty nebo kecy, ten slovník Vám jistě není cizí) zveřejněné v tisku, by za jistých okolností mohly být považovány za trestné jako pomluva a urážka osobnosti. Jen díky velikosti skutečného demokrata, jakým pan prezident Zeman je, mohou být tyto nechutné lži a pomluvy velkoryse přehlíženy. Je mi Vás opravdu líto, že nejste schopen unést realitu z prohrané bitvy o prezidentský stolec, z následné politické situace v ČR, z čehož pramenní totální degradace Vaší „knížecí“ morálky, slušnosti a cti, kterou tak bezostyšně směřujete na hlavu prezidenta Zemana.
 Je až zarážející, jak s Vámi cloumá uražená ješitnost, domýšlivost, nepravdy, falešná neupřímnost a stařecká senilita. Vaše tvrzení, rovnající se ani ne tak spekulativním domněnkám, jako spíše záměrným a cíleným pomluvám, navenek vyslovujete jako fundovaný a zkušený odborník – psycholog, ačkoliv k tomu nemáte žádné lékařské, natož vědecké či jiné podklady, natož vzdělání. Nicméně vydáváte je za své životní zkušenosti! Na jakém základě, jakým právem takto hodnotíte člověka, jehož nejste přítelem, kterého už z principu nemáte rád, natož abyste znal jeho osobní, zdravotní, potažmo psychický stav?
 Zamyslel jste se také sám nad sebou, jaký Vy jste člověk? Vy jste snad bez chyb, nedostatků a co se alkoholu týká, Vy jste snad zapřisáhlý abstinent? Připomenu Vám tedy Váš rozhovor, který jste poskytl jako host Frekvenci 1, kde jste mj. řekl: „ Miloše Zemana považuji za starého borce v politice. Považuji ho za výborného řečníka a oceňuji na něm i to, kolik množství alkoholu snese”. Jedním dechem jste však dodal, že také chlastáte. "Chlastám. Chlastám všechno a nejradši pivo,“ svěřil jste se, pane kníže, Frekvenci 1. Včem tedy vidíte životní návyky (rozuměno na požívání alkoholu) M. Zemana ve srovnání sám se sebou? Notabene, pokud “chlastáte” (a jistě ne jen posledních pár let), pak s ohledem na Vaše stáří (jste cca o 6 let starší než M.Z.) jste na tom s “návyky” stejně, ne-li hůře než Miloš Zeman!
 Vaší snahou není konstatovat zdravotní stav, psychiku a mysl M. Zemana, Vaší snahou je osobu prezidenta Zemana dehonestovat, abyste tím uspokojil své ego, svou poraženeckou mysl a zklamání, že se Vaše osoba nedostala na jeho místo, o které jste tak usiloval, stejně jako zklamání z událostí a skutečností, které z toho vyplynuly. Chápu, že vzhledem k halasné, masmédii a řadou osobností podporované kampani Vaší osobnosti ve volbách na prezidentský post byl neúspěch (porážka) velkým zásahem do Vašeho ega. Do světa hlásáte, jaký jste demokrat, jak to se všemi myslíte dobře, přesto nejste schopen se přenést, jako dospělý, mnoha lidmi mylně považovaný jako zkušený a charakterní člověk přes fakt, že jste byl na hlavu poražen. Kde je Vaše „knížecí“ čest, urozenost, šlechetnost, kde je Váš charakter demokrata?
 Umím si představit zklamání z prohry, byť ne takového rozměru, jako byly první přímé prezidentské volby. Jde (šlo) v nich o mnoho, hlavně však o postavení, moc a především, jako ve Vašem případě o vliv. O peníze Vám ani tak nešlo, těch máte víc než dost (když ne v hotovosti, tak v miliardovém majetku). To, že jste prohrál tyto volby, že jste ztratil to, v co jste nejvíce doufal, tedy vliv a s ním spojené, (pro občany ČR nikterak výhodné) úmysly, Vás zranilo a vykolejilo nejvíc. Z toho pramení i Váš postoj k situaci ve státě, k politice, k Miloši Zemanovi. Nemůžete strávit skutečnost, že M. Zeman dělá opak toho, co byste dělal Vy na jeho místě. To u Vás trvale vyvolává potřebu jeho kritiky, sdělování domněnek a pomluv a to až tak, že neváháte používat stanoviska, hodných ublíženého, či psychicky narušeného člověka.
 S Vašim nejbližším spolubojovníkem M. Kalouskem jste spojeni pupeční šňůrou, kterou putuje výživa do vašich tělesných schránek. Neštěstí je, že výživa jde směrem od Kalouska k Vám. Tan Vás vyživuje a u Vás udržuje vzájemnou konzistenci nepřátelských a škodlivých myšlenek a činů vůči M. Zemanovi a proto se také neštítíte všeho, co může posloužit či lahodit Vašemu (Kalouskovu) egu a poškodit M. Zemana. Proto umanutě melete stejné nesmysly o tom, že cituji: „ Cílem M. Zemana je moc, ne strana. Jako prezident chce vládnout . Moc (podle Zemana) nemá spočívat u nějakého premiéra, který vzešel z parlamentu, ale u něj! Je to začátek prezidentského vládnutí, zneuznání parlamentní demokracie …“ Přání je otcem myšlenky - není to náhodou přesně to, jak byste si sám představoval, co byste sám chtěl dělat, kdybyste se stal (nedej Bože) prezidentem? (Jenom je dost nepochopitelné když M. Kalousek tvrdí, že ČSSD je Zemanova strana a přes kterou chce získat moc a vládnout!)
 Máte nečisté svědomí a tuny másla na hlavě, pane Schwarzenbergu, které se Vám pomalu ale jistě rozpouští, stéká do očí, zatemňuje mysl. Vyslovujete ničím nepodložené dohady a myšlenky, urážíte a pomlouváte hlavu státu. V domnění, že žijete v prostředí demokratického státu, kde si jako (dnes už bývalý) politik můžete dovolit říkat cokoliv, i když to není pravda, ale je to pomluva nebo lež. Nemyslím, že by Vás to ctilo, že by to pozvedlo či posilnilo Vaše ego (případně Vaši TOP 09) na veřejnosti, spíše naopak. Jenže Vaše knížecí nemilost vůči prezidentovi je stejně drzá a urážející i pro všechny občany, kteří rozhodli, kdo bude jejich prezidentem. Že jste se jím nestal Vy, bylo či je neskonalým štěstím. Protože v opačném případě bychom ne jen slyšeli Vaše nechutné řeči, ale co horší, zažívali reálné, občanům, společnosti a státu škodlivé skutky a činy.
 Pane Schwarzenbergu, smiřte se s osudem, který Vás a Vaše spolubojovníky, spolupracovníky, sympatizanty a podporovatele postihl. Za nějaký čas to může být všechno jinak a poražený (stejně jako vítěz) bude někdo jiný. Ale nejspíše to zase nebudete Vy. Smiřte se s tím, že nejlepší léta (zda-li) máte za sebou, neklamte sebe a veřejnost o tom, jak jste zdravý a v jaké jste formě (spánek je sice zdravý, ale ne vždy a a hlavně ne všude). Buďte k sobě kritický a uznejte, že všechno musí jednou skončit a že je to bohužel i Váš případ. Přestaňte se ztrapňovat, přestaňte lhát, pomlouvat, házet špínu na druhé, přestaňte bojovat s větrnými mlýny. Pokud Vám někdo dává naději a povzbuzení, věřte, že jsou na stejném omylu jako Vy když si myslíte, že svým netaktním, neslušným, nemorálním a neférovým jednáním vyhrajete již dávno prohranou válku!
 A nezapomeňte, že (i Vaše) dlouhodobé životní návyky mají (či mohou mít) významný vliv na změnu osobnosti! Nerad se mýlím, ale nemůže to být i Váš případ?
 Končím s pozdravem „ I pravá konzerva se časem skazí“

autor: Jiří Baťa

pokračujte dále:

To Česko musí být plné radikálů. Odkud se berou?

Podle novinových zpráv to vypadá tak, že Česko je jinak klidná země, pouze nespokojení a provokativní radikálové narušují poklidný život sociálně slabých, kteří se dnes už bojí vycházet na ulici. Jako konzument pouze novinových zpráv se ptám, je to pravda?

Mnozí vědí, že v Čechách nežiji, nedovedu si tedy představit jak to vlastně vypadalo, nemohu si ani věci ověřit, jak se říká na místě. Závisím pouze na tom, co si přečtu na internetu. A čeho se dočítám zní jako jednotná fronta, noviny proti radikálům. Noviny na straně policie, noviny na straně „sociálně slabých“, noviny které nikdy neřeknou o koho se jedná, když popisují kriminalitu. Noviny tedy, zdá se, zkreslují situaci (nebo říkají pravdu?) a světu tak dávají „jídlo“ zatrpklé chuti. To vyplývá ze všech článků. Ani Lidovky, ani Idnes, nikdo nevysvětlí kdo tihle radikálové jsou a proč se vlastně bouří? Romové viditelně chtějí, podle novin, žít klidně a v dobrých sousedských vztazích se zbytkem národa. Kde je tedy problém? Kdo jej vyvolává? Kde je ten zakopaný pes?

Neříkám, že by novináři měli krýt kriminalitu nebo výstřední chování těch, které nazývají radikálové. Ovšem slovo radikál se užívá dnes už tak volně, jako se kdysi užívalo slovo chuligán. Když se někde něco dělo, byli za tím chuligáni a šmitec.  Lidé kteří se jakkoliv bouřili byli jednoznačně hozeni do pytle s nápisem „chuligán“. Jeden pak nevěděl kdo vlastně takový chuligán je takže nezbylo, než novinářům věřit. Takové masové označení nespokojených občanů dává situaci úplně jinou šťávu. A příchuť.

Články se hemží těmito slovy, všeobecně se popisuje kolik „radikálů“ se sešlo v Ostravě, kolik v Duchcově, kolik v Brně. Nikdo neudělal rozhovor z někým, koho označili za radikála. Nikdo jim nedal slovo, nenechal je vysvětlit o co jim vlastně jde. Nevidím jediný obrázek, jasně ukazující davy radikálů. Jen sem tam něco, ale ne v širokém záběru. Proč? Podle novin, samozřejmě těmto lidem jde o vyvolávání nespokojenosti, sociálního rozvratu a jiné výrazy svědčící o „nepřízpůsobilosti“ nespokojených.

Na druhé straně článek na příklad v Novinky.cz popisuje mírumilovné shromáždění Romů. Slovo Rom tu napíší, neboť nejde o zakrývání pravdy, ale o příklad, jak se mají davy chovat. Tedy toto shromáždění proběhlo poklidně a po nějaké době se lidé začali rozcházet. Policie tohle shromáždění zvladla bez incidentu. To byl ten účel. Protestovat mírumilovně. Příkladné chování občana. Tak by to mělo být. Ale není to taktika „obětí“ oné neurčené diskriminace? Na denmonstracích se chovat poslušně, až příkladně, ale bez kamer a novinářů to pak lidem osolit? Nevím, pouze spekuluji.

Ve stejnou dobu prý, na jiném konci Ostravy se sešlo 600 až 800 pravicových extrémistů a tam už to neprobíhalo podle pravidel slušnosti, jako to bylo v případě shormáždění mírumilovných cigánů. Tam nastal problém. Extrémisté prý použili zbraně které měli u sebe a střetli se s těžkooděnci kde policie nakonec vyhrála, (dobro vždy musí zvítězit nad zlem) a zadrželi jich asi 60. Zranění ale, které utrpěli radikálové, nebylo zaviněno zásahem policie, jak informoval nějaký Kužel, ale kameny a láhvemi létající při střetu s policií. Tedy policisté byli velmi ohleduplní, radikálové se zranili sami. No dejme tomu. Ovšem hned zde si odporují. Napsali, že policie prohlížela auta všech potenciálních účastníků protestů a zadržela i zbraně. Odkud se tedy další zbraně vynořily. Že by policisté nenašli ten zbytek? I to může být pravda, jak je v té pohádce.

Zahraniční pozorovatel a konzument napsaného slova tak musí zaujat a to ať chce, nebo nechce, pozici novin. Nedozví se detalily, slovo radikál nezní moc hezky, klidní cigáni, kteří jsou bezdůvodně napadani extrémisty a rasisty mají zájem na soudržnosti a pokoji v komunitách.....co si z toho má člověk vybrat?

Kdybych nic o Česku nevěděl a věřil pouze novinám tak tohle. V Česku žije menšina lidí, zvaných Romové. Mírumilovní  lidé, kteří nemají to štěstí jako bílí Češi. Nemají totiž práci, ač se ji snaží hledat, leč často bezúspěšně. Nebo skoro vždy beúspěšně? Za to jsou neustále šikanováni ze strany nezpřizpůsobivých občanů, což se dá označit za rasismus, neboť jiné důvody ani tihle lidé nemohou mít. Určitou roli v tom hraje masová závist, která neoprávněně kritizuje, že Rom je na podpoře a oni musí pracovat. Ale co mají dělat, když pro ně práce není, ptá se mezi řádky poctivý novinář, oddaný svému řemeslu? Někdo jim musí pomoct. Tak dobrotivý stát pomáhá jak to jde. Je na tom něco divného v sociálním státě, kde tento „viditelný vnitrostátní pořádek“ zařazuje celý stát do seznamu zemí, které ohleduplně plní potřeby všech svých občanů?

Příklad je hned zde. Romové se sejdou na demostraci, v tomto případě jich bylo asi 600. Poklidně provolávají hesla, vyzývající národ s soudržnosti a míru. Shromáždění je bezproblémové, zásahy policie nejsou třeba.

Pak přijde na radikály. Tam musí těžkooděnci, hází se láhve, kameny a kusy dřeva, provolávají se nenávistné hesla, propagující nepokoj, rasizmus a nesnášenlivost. Bílí rasisté se ukazují jako nepřízpusobivé elementy české společenské sféry. Policie musí zasáhnout, ty nejradikálnější zadržet, dát do vězení a udělat pořádek. Musí chránit holé životy mírumilovných Romů, kteří se nestačí divit, odkud přichází tolik nenávisti.“Vždyť my jsme také lidé, zasloužíme si stejný respekt jako vy, bílí.“

Takový dojem nabyde zahraniční čtenář, který neví která bije. Ano. Takto se představuje Česko cizině. Tak nevím, mám věřit novinám a nehledat jiná vysvětlení, nebo blogerům, kteří dost možná rozrývají poklidnost státu? Jeden by se z toho po..no poskvrnil, při nejmenším. A život běží tak rychle, nedá se zastavit. Kde bude Česká země za 5 let, za 10? A ve stejnou dobu se tamní politici zajímají jak si získat hlasy pro svoje kandidáty. Není to paradox? Nikdo se nevyjadřuje k situaci V Ostravě, v Duchcově, V Budějovicích...ani nápad. Na vrchních místech teď jde o co? No jde o to, kdo bude mít moc. O to se musí usilovat. Problémy radikálů a slušné cigánské komunity se nesmí na volebních programech objevit ani náhodou. Jaká tohle je úžasná země. Praotec Čech by zaplakal.

autor: Frank Krejčí

Okupace Československa byla ukázkou slabosti a zbabělosti bolševiků

Ač jsem typickým produktem pražského jara 1968, narodil jsem se už v okupované zemi. Způsob jakým bolševici z Kremlu ukončili pozoruhodný proces humanizace totality v Československu v srpnu 1968 byl jednoznačně důkazem zákeřnosti, slabosti a zloby bolševického režimu. Také to byla v ruském bolševickém podání, pěkná ukázka starého carského imperialismu. Bolševici v oblasti zahraniční politiky na tradici carského imperialismu zdatně navázali. Napomohl jim i Leninův šílený ekonomický systém okopírovaný z válečného, plánovaného hospodářství Německa a Rakouska v období první světové války.

Nesmyslný důraz na zbrojní a těžkou, vojenskou výrobu s potlačením lehkého a spotřebního průmyslu, i v době míru umožňoval zahraniční politice orientovat se na plnění imperiálních cílů. Rozšiřování teritoria ruského impéria o nová dobytá území byl hlavní doktrínou vojenské i zahraniční politiky bolševického státu.

Okupace pobaltských republik a připojení jejich území k Sovětskému svazu, válka s Finskem a obrovské územní ztráty tohoto malého a statečného státu ještě v roce 1939 jsou důkazem arogantní rozpínavosti bolševiků. Stejně jako pozdější ukázka pragmatismu sovětské zahraniční politiky, smlouva s Hitlerovským Německem a následný územní zisk obrovské části Polska. Masakr polských důstojníků v Katyni byl jen potvrzením perverznosti totalitního stalinského režimu. Jednotky NKVD, pohrobci Čeky a předchůdci KGB se na dobytých územích chovaly se stejnou krutostí a arogancí jako později jednotky SS na dobytých územích Sovětského Svazu.


Nacisté ve své nadutosti v roce 1941 propásli historickou šanci na vítězství. Na nedávno Rudou armádou okupovaných územích byly německé jednotky vítány jako osvoboditelé. Kdyby Hitler využil nečekaného spojenectví mohl dostat Stalinova ruského, imperiálního medvěda na lopatky. Také tzv.velké vítězství Rudé armády je přeceňováno. Po nesmyslné Stalinově čistce v důstojnickém sboru Rudé armády zůstal ve vedení těchto vojsk slabý podprůměr důstojníků a generálů.

Rudá armáda sice v posledních necelých dvou letech války vítězila, ale za cenu neuvěřitelných lidských a materiálních ztrát. Byli to vězni z gulagů, kteří v prvním sledu sloužili jako potrava pro nacistická děla a kulomety. Zpět to nešlo, protože tam už byla přehradná palba vlastních sovětských politruků, kteří bez slitování vraždili své vojáky. Způsob jakým Stalin nechal vykrvácet Varšavské povstání byl jen pokračováním imperiální politiky Ruska. Stejně jako chování sovětských vojáků na dobytých územích.

Po bolševickém převratu v Československu to byli sovětští poradci, kteří organizovali státní teror a justiční zločiny. Slabost a zbabělost bolševické tyranie a její příznaky se opakovaly stále častěji. Maďarské události jasně ukázaly hrůznost bolševického režimu. Ukázaly jeho pravou imperiální povahu. Nešlo o žádný socialismus či dokonce komunismus. V Maďarsku byl režim, kde majitele továren jen vystřídali členové politbyra všemocné státostrany, nazván příhodně státní kapitalismus. Rozhodně nešlo o žádnou diktaturu proletariátu. Naopak. Proletariát přišel i o ta poslední sociální práva za která bojoval posledních sto let. A upadl do skutečného otroctví.

Stavba berlínské zdi byla jen dalším důkazem bezradnosti a slabosti bolševického režimu. Okupace Československa jasně ukázala, že tento zrůdný režim nelze zevnitř jakkoliv reformovat. Zbabělé, násilné a naprosto zbytečné obsazení suverénního a je třeba jasně říct, že do té doby naprosto loajálního Československa byla předsmrtná křeč Sovětského Ruska. Dalšími kamínky, které potvrdily smrt bolševické totality byla Helsinská konference a na mi navazující Charta 77 a její obdoby v jiných státech. Zvolení polského papeže. Vznik a činnost prvního nezávislého odborového svazu Solidarita, smrt starců v sovětském politbyru nástup Gorbačova. To už ale bylo na reformy pozdě.

Chtěl bych vyjádřit hlubokou úctu především obětem zbabělé ukázky ruského imperialismu. A vzdát čest i osmi statečným Rusům a Ruskám, kteří po okupaci Československa veřejně na Rudém náměstí odsoudili tento podlý čin vlastní vlády. Věděli, že je vězení za jejich statečný občanský postoj, nemine. Skutečný hrdina je vždy ten, který se sice bojí, ale stejně svůj čin vykoná! A i když tento symbolický protest osmi spravedlivých mužů a žen nevykoupí zločiny okupace, přesto je důkazem existence ruského svědomí, vzdoru a touhy po skutečné svobodě! A inspirací pro současný boj proti dnešní Putinově diktatuře.

autor: Jaroslav Janota

Nemoci - Achalasie jícnu

Achalasie neboli porucha motility (pohyblivosti) jícnu je onemocnění relativně vzácné a má různou tíži projevu. Jícen je dutý orgán, který navazuje na hltan, a vyúsťuje do žaludku. Stěna jícnu je tvořena mimo jiné i svalovinou. Vzájemně koordinované stahy svalových buněk ve stěně jícnu řízená místními gangliovými buňkami vede při polykání ke správnému posunu potravy směrem k žaludku, od něhož je jícen oddělen dolním jícnovým svěračem (kruhově zesílená svalovina). Při postupu potravy k žaludku se svěrač opět díky místním gangliovým buňkám otevře a potrava „spadne“ do žaludku.


Achalasie je stav, kdy:

1. Dojde k postupnému ochrnutí svaloviny jícnu a tím pádem začne při polykání váznout posun soust do žaludku.

2. Dolní jícnový svěrač mezi jícnem a žaludkem není schopný se otevírat a zůstane stažený.

Schéma – Těžká achalazie, stažný dolní jícnový

svěrač, hromadící se potrava v rozšířeném jícnu

Příčiny
 Příčiny vzniku achalasie nebývají známé. Z nějakého důvodu začnou zanikat nervové gangliové buňky ve stěně jícnu a ve stěně svěrače, svalové buňky tím ztratí inervaci a přestanou fungovat, což vede k oběma výše uvedeným problémům.

Projevy
 Projevy nemoci vznikají postupně. Zásadním projevem je porucha polykání. Nemocný začne mít zprvu problém polykat velká tuhá sousta, zakuckává se, cítí bolest a tlak na hrudi v době jídla (jídlo se hromadí v jícnu a nepostupuje dále). Nemocný člověk si pomáhá tím, že sousta hojně zapíjí. Tekutiny nemocným jícnem lépe procházejí a mohou vzít tuhé části potravy s sebou.

Dalším příznakem je častý kašel, který se typicky objevuje v noci, a opakující se infekce dolních cest dýchacích (opakované zápaly plic). Je to způsobeno častým zatékáním městnající se potravy do dýchacích cest. Dýchací cesty jsou sice chráněny záklopkou hrtanovou (epiglotis), nicméně když potrava v jícnu stagnuje, je šance jejího průniku i přes existenci záklopky velká.

Diagnostika
 Podezření zjistí lékař při stížnostech pacienta na horší polykání tuhé stravy a na další výše uvedené příznaky. Z vyšetření lze provést gastroskopii (klasický šlahoun skrz ústa a hltan do jícnu), která vyloučí jiné příčiny (například zúžení jícnu nádorovou hmotou) a velmi zkušený endoskopista prý dokáže achalázii jícnu rozpoznat pouhým pohledem. Nevím ovšem jak. Kromě toho existuje vyšetření zvané RTG pasáž jícnu. Při tomto vyšetření pacient vypije rentgen kontrastní látku a rentgenem se ozřejmí jeho polykací akt. Zjistíme tak tvar jícnu, jeho náplň a jak látka odtéká dolním svěračem. Pokud se látka hromadí v jícnu a neodtéká, naše podezření to potvrzuje. Konečným vyšetřením je pak tzv. jícnová manometrie. Při té se do jícnu zasune tenký drát, který měří tlak v jednotlivých částech jícnu. Pokud se při polknutí zjistí nárůst tlaku v dolním jícnovém svěrači, je diagnóza achalázie prakticky jistá. Tlak v dolním jícnovém svěrači by totiž, jak už jsem psal výše, měl při polknutí klesnout, aby potrava mohla vklouznout z jícnu do žaludku.
Prevence

 Není možná. Pokud ovšem člověk zjistí jakékoliv problémy s polykáním, měl by navštívit lékaře. Kromě achalázie by mohlo jít i o rakovinu jícnu (typicky muž kolem 50 let věku). Rostoucí nádor může dutinu jícnu utlačovat a způsobit tak podobné příznaky. Nemocný s již zjištěnou achalázií jícnu by se měl kromě léčby pravidelně kontrolovat endoskopem, protože je u achalázie zvýšené riziko vzniku rakoviny jícnu.
Léčba

 Vzhledem k tomu, že neznáme příčinu achalasie, je i léčba relativně svízelná. Je vhodné doporučit nemocnému jíst méně tuhou stravu (kaše, rozmačkaná a mletá strava) a jídlo vydatně zapíjet. Kromě toho se používají léky napomáhající relaxaci svalů svěrače.

Jícen lze rozdilatovat speciálním balonkem, případně se dá chirurgicky naříznout dolní jícnový svěrač a tím se překážka odstraní. Tento výkon je pak nutné spojit s chirurgickou úpravou vyústění jícnu do žaludku, protože nařízlý svěrač netěsní a mohla by se jím žaludeční šťáva vracet do jícnu – docházelo by ke stavu laicky známému jako pálení žáhy.


Možná je i aplikace botulotoxinu do oblasti dolního jícnového svěrače. Botulotoxin způsobí uvolnění svalů a tím pádem i svěrače.

bližší informace na www.nemoci-priznaky.cz

pokračujte dále:

SPOZ: Sekta, nebo jen další pragmatická byznys parta?

Stačí politické straně SPOZ místo programu a alespoň základní politické vize,úcta a nekritický obdiv ,podobný kultu osobnosti,vůči Miloši Zemanovi? Nebo je to jen zástěrka,za kterou se skrývá nová parta politických podnikatelů,kteří si brousí v takřka prázdné státní spižírně zuby na poslední pytle brambor?

Miloš Zeman je určitě v současné době naším nejmocnějším politikem.To jak znovu uchvátil moc,jak mu zachutnala a jak to teď dává svým politickým oponentům sežrat,určitě pevně vstoupí do análů dějin české politiky.Tento inteligentní glosátor,zdatný manipulátor a ohýbač čehokoliv kamkoliv, stojí pevně rozkročen nad naší republikou a politické strany se jen chvějí,které z nich šlápne do úsměvu příště.Levá část politického spektra u toho ještě vděčně vrtí ocásky.Občanstvo je pak rozděleno na dvě části,z nichž jedna z  nich se bije v prsa,že Miloš je jedním z nich a jak to těm zlotřilým papalášům jeho volbou natřeli.Zeman je pro ně politik,který je snad vrátí do doby,kdy bylo všechno levnější,nemuseli takřka o ničem rozhodovat,sousedi měli všichni stejné houby jako oni a svět byl takový nějaký krásnější,takový víc socialistický.Navíc Zeman vypadá stejně tak nějak podobně jako oni,taky má své neřesti,taky vypadá v obleku,jako pytel brambor,občas se napije a cigaretky k němu patří jako k hospodě popelníky a propálené ubrusy.Druhá parta a k té patřím i já,je z pana prezidenta upřimně zděšena.Nemysleli jsme si,že potřebujeme zase vládu pevné ruky,která bude popostrkovat naše životy správným směrem a hlavně nostalgie po socialistickém bahnu je pro nás nepochopitelná.Tohle všechno je panu prezidentovi tak nějak jedno.On si jede tak nějak svoji lajnu a z těch nejvyšších pater politiky na nás lhostejně odklepává popel ze své cigaretky.On se tak vlastně choval vždy.Vždy sebevědomý,opilý silou své brilantní inteligence,upřený na svůj cíl,ovšem poněkud nedbající na to co se děje za jeho zády.Věřím tomu,že Miloš Zeman nikdy nejel v žádné korupci.Toho jak nelpí na okázalých atributech moci a hmotném prospěchu si musím vážit i já.Bohužel dělal vždy jednu velkou chybu nedržel se starého komunistického hesla:"Důvěřuj,ale prověřuj".A tak se vždycky někde v jeho stínu pohybovali grázlíci,kteří se těch politických sviňárniček už vůbec neštítili.Seděli pevně přichyceni na Zemanových zádech a v zákulisí si hráli své levácké hry.Miloš Zeman zřejmě přes mlhu obdivných vzdechů a frenetický potlesk, tyhle lidi ani neviděl ani neslyšel.

Není takovou partou náhodou i strana SPOZ? Nějak se mi nechce věřit,že tak inteligentní lidé,jako je například pan Mynář,spojili své životy s Milošem Zemanem jen kvůli nekritickému obdivu k jeho osobě.Je tedy SPOZ fanatickou sektou obracející své životy ke své modle Miloši Zemanovi s touhou v srdci mu do skonání jeho dnů oddaně sloužit a starat se o jeho blaho,nebo je to jen další vyčůraná byznysparta,jako většina našich politických stran?Spíše se přikláním k té druhé variantě a obávám se, že to velmi brzy po volbách zjistíme všichni.Ono je to vlastně prosté.Janoušek,Hrdlička a Rittig se už napakovali a každá mafie se musí nakonec tvářit že její podnikání je legální a potřebuje své prachy očistit.Ten zápach co se šířil kolem jejich politicko-ekonomických kšeftíků bylo už moc cítit a tak je třeba uchýlit se do ústraní svých vil u moře.A aby jsme si my občané náhodou moc nevyskakovali,tak jednu partu velkých, zlých  kluků, vystřídá jiná parta. A to se děje právě teď.

autor: David Vlk 

pokračujte dále:

Začarovaný kruh

Mocní na hradě, a jejich kumpáni v podhradí. No, vlastně proč ne, bylo tomu tak asi vždy a říká se, že jaký národ takový stát a taková vláda. Bloudíme tedy skutečně v kruhu.

***

V Česku nejen že dávno nevítězí pravda, jak stále stojí na prezidentské standartě, což už dávno není pravda a o čemž už jsem samozřejmě psal. V Česku vítězí lež a to téměř na každém kroku. Proč? Národ hledající viníka dlouhodobé krize; nejspíš zaslepený touhou po pomstě, zcela klidně přehlíží politické uplácení a čachry v současné vládě; stejně tak bagatelizuje porušování základních demokratických principů či ústavních zvyklostí v aktuální politice, probíhající dokonce mnohdy v přímém přenosu, dělá-li je jím zvolený politik či někdo, koho tento pověřil. Co hůř, on dokonce klidně bagatelizuje nespornou a neoddiskutovatelnou korupci na krajích; a jistě nejen při rozdělování dotací z EU (kraje už pět let ovládají socialisté, nyní společně s komunisty) a oni dál jen lační po krvi těch, kteří se (tedy alespoň někteří) snažili zprůhlednit, zefektivnit a zmenšit vliv státu, přerozdělování financí a podobně. Všichni vědí, nebo by měli vědět, že právě zde je největší zdroj korupce, přesto tuto změnu nikdo nechce. Proč? No, jedině snad právě proto, že by se snižování úředníků, zprůhlednění a zefektivnění státní správy, mohlo dotýkat právě jich samotných. Z tohoto pohledu je jednak zřejmé, kdo nejvíce čte a přispívá do diskuzí na různých serverech, včetně toho nejčtenějšího, tedy iDnes; po druhé je také evidentní, co jsou tito lidé vlastně ve své většině v podstatě zač.

Tedy nic nového pod sluncem, a nejen já jsem zde tuším o tom psal mnohokrát. Co mne ovšem neustále zaráží, je fakt, že lidé, zřejmě jinak soudní, nechápou, že když nic neobětují, jen těžko mohou něco získat. Požadavek na lepší a slušnější politiku, na lepší a efektivnější fungování státu, je tak tedy jen falešnou kartou, používanou právě zainteresovanými. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? No, je to přeci tak prosté jako i mnoho ostatních věcí, které se u nás neřeší, jen se o nich donekonečna diskutuje. Totiž přestat donekonečna diskutovat, a začít deklarované dělat. A kdo chce neustále diskutovat? Kdo nejvíce křičí, že je obcházen, že s nimi nikdo nejedná? Je to jednoznačně bývalá opozice, která tvrdí že byla válcována, zapomínaje při tom vesele na svou vlastní politickou praxi. A protože v současné době se do opozice dostává spíše takzvaná "pravice", bude se zase donekonečna diskutovat a vysvětlovat, proč něco nejde. Odkud jen to znám? Je tedy evidentní, že veškeré snahy jsou zbytečné i proto, že valná většina je závislá právě na dotacích, grantech, na státních příspěvcích; tedy na státu, na přerozdělování vybraných daní. Nikdo z těchto lidí nechce skutečné změny! To je pouhá kamufláž, kdy se něco jiného říká a slibuje, a pak se úplně něco jiného dělá. To je evidentní nejen na příkladech z poslední doby, ale bylo tomu tak vždy i v minulosti. A za oběť tomuto přístupu padly téměř všechny snahy o zjednodušení, zprůhlednění, zefektivnění a tedy například i elektronizaci státní správy; jistě také proto, že na úřadech stále pracují stejní lidé, mnohdy ti stejní jako před rokem 89´, kteří jednak nejsou sto zvládnout moderní technologie na jedné straně, na druhé pak nefungují také kvůli starým nepořádkům, které by tak mohly být odhaleny. Jako klasický příklad by mohla posloužit evidence vozidel; včetně těch kradených, s falešnými doklady a podobně, které kdosi za úplatu zaevidoval. Skuteční viníci tohoto bordelu, se nám vesele chechtají někde v závětří.

Jakékoliv snahy o zprůhlednění, zefektivnění a zjednodušení státní správy, byli po zásluze odměněny tím, že do toho tzv. někdo "hodil vidle". A nositelé podobných snach, byli mnohdy dokonce kriminalizováni, někdy jistě právem, jindy ovšem nikoliv. Ano, u nás se vždy najdou samozřejmě i tací, kteří jakoukoliv změnu a to i změnu k lepšímu, chtějí zneužít pouze ke svému obohacení. Tím se ovšem staví na roveň těm, kteří žádné změny nechtějí. A bohužel to vypadá, že takových lidí je v této zemi většina. Jsou lidé, kteří toho všeho dokáží samozřejmě využít. Budeme mít v brzké době, předčasné volby. A zatím se ukazuje, že lehce manipulovatelný dav, se z toho všeho nijak nepoučil, lépe snad řečeno, je právě on tím, kdo je na "státním" nejvíce závislý, a podobně jako zmínění, mu nejde o nic jiného, než všeho využít právě a jedině ve svůj prospěch. Začarovaný kruh? Jistě. Je potřeba ho tedy rozetnout. A udělat to může zase jen volič. A jak víme, kapříci si rybník sami nevypustí. Elektronické volby, by mnohé osvětlily a posunuly, ale ty taky nikdo nechce. Bohužel, zatím to vypadá, že "tradičně" nejaktivnější volič je nepoučitelný. Klidně bude dál volit nejen staré struktury sedící na státních financích, jako ony pověstné žáby na prameni. Co hůř, bude volit i ty, kteří už osvědčili, jak s nimi (ne)umí nakládat. Není tedy asi úniku. Komu pak bude tento volič spílat? Zase si najde pouze hrstku jednotlivců, kteří budou mít na svědomí úplně všechno, od obecních, přes krajské až po státní instituce? A bude pak zase jako bez paměti, tleskat ještě větším lhářům a zlodějům, slibujících jim, že vše napraví?

Ano, bude. To už je dnes celkem jisté; a dokonce u toho mnozí budou výskat a juchat radostí, když jim opět podobní přitáhnou otěže. Bude dokonce psát oslavné ódy a klidně zase mávat mávatky. Ovšem to už není ani k smíchu, to je pouze k pláči. A nejvíce plakat budou zase ti, kteří to svou volbou vlastně zavinili. A pak se zase bude hledat viník, který z nich sejme onu vinu. A tak to bude stále dokola, tak jako kdysi. A lidem, tomu věčně nespokojenému davu, to bohužel stejně nikdy nedojde. Jako pomatenému psu, co má blechy a honí si vlastní ocas. Začarovaný kruh. Omg.

autor: Karel Ábelovský 

pokračujte dále: