O úplatkářství a jeho všemožných odrůdách víme, jak se zdá, velmi mnoho. O korupci nemluví jen věčně breptající hospodští vysedávači. Řeší se téměř všude a státní aparát, ať už jakkoliv kvalitně či nekvalitně, se ji snaží potírat a stíhat. Ačkoliv podle nedávné „kauzy Nagyová“, kdy NSS udělal ohledně definice imunity nesmyslný krok zpět, to tak třeba vypadat nemusí.
Kde je však příčina onoho destruktivního problému? Pamatuji si jednu zajímavou definici korupce: „Korupce je mravním selháním jednotlivců, na které doplácíme všichni.“ Pokud bychom se řídili tímto výrokem, museli bychom považovat úplatkářství za individuální problém jedinců. Tím bezpochyby může být, avšak většina individuálních problémů má původ právě v celé společnosti. Problém korupce proto považuji za problém sociální, tedy problém celé společnosti. Stačí se podívat skrz na skrz naši republikou a známky ilegálního chování najdeme snad všude. V každé profesi se nějakým způsobem krade či určitým způsobem ohýbá zákon. Neškatulkujme tedy uplácení do vlastního šuplíku, podívejme se na něj s nadhledem a berme jej jako jakoukoliv jinou ilegální činnost. I když se v tomto případě dotýká nás všech, jelikož se jedná o peníze státu, z principiálního hlediska je to stejné jako daňový únik podnikatele či dovoz kradeného auta mechanikem.
Korupci rozhodně neobhajuji a ani ji nijak neschvaluji. Ale hoď kamenem ty, kdož jsi bez viny. Možná je ono snažení o „nahrabání si“ jenom postkomunistickým pozůstatkem ve společnosti, možná jsme holt jako Češi jen morálně zkaženým národem. Rozhodně se však nechovejme pokrytecky a zamysleme se nad tím, jak bychom se asi zachovali, kdyby nám někdo nabídl „krabici bílého se sedmi“ jen za to, že zakázku dostane zrovna a právě tahle firma.
Pokud chceme úplatkářství a jinou formu korupce kritizovat, měli bychom začít u sebe. Kritika by totiž měla být v první řadě legitimní.
autor: Tomáš Kalenský
pokračujte dále:
