Dnes putuje Prahou průvod na podporu homosexuálů, zatímco příslušníci skutečně diskriminovaných menšin sedí doma a většinou jsou sami. Musí poslouchat ze všech stran, že homosexualita není nemoc a takovéto páry mají mít stejná práva jako heterosexuální rodiny. Diskriminované menšiny taková prohlášení musí velice dráždit. Vždyť oni nemají možnost žít v páru - ani tajně.
Z pohledu tabuizovaných menšin mají homosexuálové obrovská práva, zejména proto, že jich je poměrně hodně. Mohou si pomáhat, mají vlastní kluby a společnosti. Záleží na odvaze dotyčného, zda vyjde s pravdou ven, ale za určitých okolností může takové přiznání dokonce pomoci jeho kariéře (například jde-li o umělce, být gay či lesba je svým způsobem v módě). O homosexuálech nikdo a priori neuvažuje jako o násilnících, přestože čas od času nějaký homosexuál někoho znásilní, stejně jako heterosexuální muži občas znásilní ženu. To samé se však nedá říct třeba o pedofilech, pedofil je pro společnost člověk, který znásilňuje a zabíjí děti. Koho zajímá, že kdyby všichni pedofilové pravidelně zabíjeli děti, skoro žádné by v republice nezbyly?!
Co by se stalo, kdyby známý moderátor v rozhovoru pro seriózní deník přiznal, že je vlastně zoofil, který má plný byt zvířat, strašlivě ho vzrušují, ale žádnému by nikdy neublížil? Poslouchali byste písničku nazpívanou nekrofilní zpěvačkou? Šli byste pařit do klubu gerontofilů či asexuálů se stejně uvolněným pocitem jako do gay-klubu? Spadají snad vůbec takovéto orientace do pojmu „sexuálních menšin“, o jejichž toleranci se mají učit žáci ve školách? Vůbec ne. Patří tam jen gayové, lesby, transsexuálové a bisexuálové. Nic víc. Ostatní nejsou menšinami, ale devianty, zločinci, byť se nikdy žádného trestného činu nedopustili. Kdo by nechal své dvě malé děti na pohlídání kamarádovi-pedofilovi (bez násilnických sklonů)? Nikdo. A vůbec ta věta nedává smysl, protože by se nikdo s někým, o kom ví, že je pedofil, nepřátelil. Ať sám má děti, nebo nemá.
Tito lidé (tzv. devianti) jsou, na rozdíl od homosexuálů, nuceni po celý svůj život bojovat se svými touhami a ovládat své sexuální pudy. Nebo naopak žádnému pokušení odolávat nemusí, jejich touha se totiž vztahuje na nedostupné objekty, s nimiž nikdy nepřijdou fyzicky do styku. Koho ale takto postižení lidé a jejich problémy zajímají? O nich se nepíše v souvislosti s jejich diskriminací, tabuizací, ostrakizací, ale výhradně tehdy, když dojde k nějakému trestnému činu – tedy píše a mluví se o nich velmi zřídka a velmi negativně.
Bohužel je ještě řada států, kde i homosexuálové žijí v utajení tak jako „deviantní menšiny“ u nás. V České republice je však tolerance vůči homosexuálům značně na vzestupu a ze všech sexuálních menšin jsou jistě pro společnost nejpřijatelnější. Navíc si při troše štěstí mohou najít partnera či partnerku a užívat si "monogamního" či "polygamního" vztahu dle libosti (používám uvozovky, protože tyto pojmy označují oficiálně pouze druhy heterosexuálních vztahů). A kdokoliv by je odsuzoval, byl by nazván homofobem, trapným konzervativcem či skrytým homosexuálem. Proto jsou u nás homosexuálové určitě nejšťastnější sexuální menšinou. Co kdyby ale šel Prahou průvod pederastů odolávajících svým vášním? Nebyli by jejich odpůrci ve velké převaze? A nepřipletlo by se mezi tyto odpůrce čirou náhodou i pár homosexuálů? Kdepak, žádné průvody, „devianti“ zůstanou doma, mezi čtyřmi stěnami žít svůj neplnohodnotný život, vařit se ve šťávě své frustrace. Taky budou lhát. Rodičům, přátelům, kolegům i sami sobě. Že jsou prý šťastní, jsou normální, jsou v pohodě. Jasně, že jim vyhovuje žít sami, jasně, že mají vztah na dálku s přítelkyní, která je mimořádně vytížená a proto za nimi nikdy nepřijede, jasně, že pořád čekají na toho pravého a do té doby zůstanou pannami. Hlavně se nikdy nepodřeknout, v sázce je celý život...
