Předně - telefony a smsky...jak jsem již předeslala v perexu - vezmu mobil s tím, že zavolám mámě nebo tátovi. Jakmile ho vezmu do ruky a hledám položku "máma", začne mi mobil zvonit v ruce...a kdo volá? Jistě, máma. Vezmu to a rozechvěle jí říkám - "to snad není normální, teď mám v ruce telefon, už jsem tě skoro vymáčkla a ty mi zavoláš.." Máma tomu říká, že jsme na sebe napojeny - ano, asi na tom něco bude, protože tohle se nám stává pořád. Ale pro mne je to jedna z mnoha náhod, co mne neustále pronásledují.
Když jsem byla malá, měli jsme doma pevnou linku, tenkrát vrchol luxusu. V nově postaveném sídlišti Dědina v Praze tehdy nefungovalo nic. Volat se chodilo do budky za korunu, nešla neustále elektrika, sporák byl na heslo, které nám neřekli, záchod se propadl o patro níž, voda netekla, okna netěstila...ale zavedli nám telefon. Dodnes vidím ten aparát s klasickým vytáčením kolečkového ciferníku....a s jakou radostí táta rozdával naše číslo na všechny strany...a babička, která bydlí na druhém konci republiky, se vypravila na poštu, kde tehdy byly takové ty "hovorny" a s velkou slávou se jala volat do Prahy...bohužel, náš aparát se zrovna v té době porouchal. Fungoval, ale nezvonil. Táta, stojící venku před panelákem v budce, volal na naše číslo, když to vyzvánělo, zvedl ruku a na dálku signalizoval - "ted to vyzvání" a máma z okna: "Nezvoní to"...Takže i kdyby se k nám někdo pokoušel dovolat, měl by smůlu, aparát nevyzváněl. A najednou říká máma - "Ty hele, zvedni to, jestli tam bude přerušovaný ton..takové to "tů tů tů tů"...a já to zvedla a ozvala se babička. "no konečně jste mi to vzali, já jsem v hovorně na poště.." Její veličenstvo Náhoda zaúřadovala...zrovna v tu chvíli, kdy mámu napadlo zvednout sluchátko se babi pokoušela dovolat z pošty. Proč jí to napadlo zrovna v tu chvíli? Nechápu, prostě náhoda :-D
Další náhoda - naše první auto, škoda Rapid (co nelze lapit :-D). Táta si pro ně šel s hrdostí (tenkrát byly pořadníky, muselo se čekat, než vůbec auto někdo dostal, musela být protekce, známosti atd....kdo v té době žil, pochopí. Nakonec se zadařilo a naše rodinka se stala hrdým majitelem šedé škody Rapid. Při pohledu do "rodného listu" toho auta mámu málem trefilo - sjel z montážní linky 14. června. Tedy v den máminých narozenin. A další - po letech, když jsem se vdala, dostala jsem Píďu já...vezli jsme ho s manželem z Prahy, přijedeme k nám do Klenčí, příjdu domů a jen letmo zaregistruju radiobudík na televizi, kde byl čas - 17:57 - a poznávací značka Píďi? Samozřejmě - ADM _ 17 -57
Když už jsme u aut, další "náhoda" byla až děsivá. Založila jsem si svůj první účet, poštou mi byla doručena platební karta s tím, že pin příjde doporučeně...tak přišel pin, šla jsem na poštu, vyzvednu si obálku, doma to otevřu - a skoro jsem omdlela. Hádejte...ano, pin byl 1757. (pro případné rýpaly a zloděje - tento účet už je dávno zrušený :-D) Připadala jsem si jako v blbém snu, moc náhod naráz, že? Dodnes mi to příjde přízračné, neuvěřitelné a prapodivné, leč je to tak.
Jednou jsem jen tak přemýšlela o kamarádce ze základky, říkám si - copak asi Luisa dělá (měla takové vznešené jméno, byla gymnastka, moc jsme jí obdivovali, pak v páté třídě odešla na víceletý gympl)..prostě jen tak jsem si na ní vzpomněla. Pak jedeme s manželem do Domažlic na obyčejný nákup, zcela obyčejný den to byl...do krámu, k řezníku pro maso, do trafiky a hurá domů. Jdeme z trafiky a najednou se ozve: "Petro? Petra Sokolová?" já se otočila a automaticky jsem řekla - "zasvobodna.." a hádejte - jo, stála tam Luisa Karásková v celé své kráse. "Já tě hned poznala" vrhla se mi kolem krku.."my jsme tu na dovolené, na Babyloně, máme tam chatku . to jsem ráda, že tě vidím"...já si pomyslela jen - "prokristapána, kdy to skončí, tyhle "náhody", to je na mou psychiku už hodně silný kafe..." Tak jsem to Luise pak vyprávěla a ona nevěřila svým očím a uším...já to dotedka taky nechápu a asi nikdy nepochopím.
Stane se to každému. Třeba - čtu knížku a přitom mám zapnutou televizi a najednou se ozve z televize přesně to slovo, které zrovna čtu. Nebo ne slovo, ale rovnou celá věta. Kouknu do ledničky, kolik mám vajec, jestli mi stačí na koláč, co chci upéct. V tu chvíli zvonek - sousedka si jde půjčit vejce, co jí chybí do polévky. Jdu do krámu a říkám si - dlouho jsem neviděla strejdu Martina..najednou za mými zády zatroubí auto a kdo se nezubí za volantem? Martin. Naposledy včera...koukám na Vesničku mou střediskovou...a píšu kamarádce Lence - "po žních k Turkovi" a najednou blik cvak skype - "po žních k Turkovi"..ta samá věta od ní v tu samou vteřinu. Ona píše : "Nech už toho, je to šílený!!" protože to se nám stalo mockrát, že jsme obě napsaly tu samou věc v tu samou chvíli. Napojení na sebe? nebo je v tom něco víc? Kdo mi tohle vysvětlí? Asi nikdo, leda tak pán Všehomíra, ale snad se s ním setkám až za dlouho :-D
Náhody jsou náhody, ale "náhody", které člověka dohání k šílenství, jsou opravdu někdy nesnesitelné. Občas si říkám - "proč já?" ale to je jako házet jahody do výběhu lvů. Nesežerou je a akorát se naštvou, proč neházím maso :-D Máte s veličenstvem "náhodou" také nějaké zkušenosti? Podělte se v diskusi, těším se a doufám, že na "to" nebudu sama.
autor: Petra Pavlíčková
