Už delší dobu mám pocit jakési národní vyprázdněnosti. Jako člověk narozený na českém území s českými předky bych se měl cítit jako Čech. Dokonce i mé přijímení je naprosto české. Měl bych tedy zřejmě pociťovat občas něco jako národní hrdost, pocit že jsem součástí jednoho národa se společným jazykem, historií, tradicí a podobně. Měl bych asi přirozeně pociťovat k obyvatelům Prahy větší náklonnost třeba než k obyvatelům Bratislavy, ačkoliv to mám geograficky jako rodilý Olomoučák ke Slovákům blíž.
Mám rád tuto zemi, krajinu a přírodu, jen odmítám být řazen mezi český národ. Dřív jsem se jako Čech cítil, připadalo mi přirozené že existují různé národy a já patřím k jednomu z nich. Postupně jsem ale dospěl k tomu, že Čech je pro mě naprosto nicneříkající pojem. Je to umělý produkt nacionalismu 19. století. Nebýt snahy skupiny intelektuálů, mým mateřským jazykem by byla nejspíš němčina. České národní povědomí a hrdost byla budována pomocí smyšlených legend a lží, stačí vzpomenout na aféry kolem královédvorského a zelenohorského rukopisu. Kdo se odvážil jejich pravost zpochybnit, byl považován za zrádce. Masaryk čekal na udělení profesury kvůli kritice rukopisů 15 let.
Ten samý Masaryk ovšem stál u vniku samostatného státu v roce 1918. Aby byli Němci žijící v oblasti Sudet považováni za menšinu (ačkoliv jich žilo na tomto území jen o polovinu méně než Čechů) byli přizváni do společného státu Slováci a vytvořil se umělý koncept československého národa. Na základě práva národů na sebeurčení tedy vznikl Československý stát. Když se v listopadu 1918 stejného práva dožadovali Němci, bylo jejich území okamžitě okupováno a protičeské nálady potlačeny. Samozřejmě, představitelé Československa měli mezinárodní podporu posléze stvrzenou Pařížskou mírovou konferencí v roce 1919. Ale mezinárodní podporu mělo i nacistické Německo v roce 1938, že.
A vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce je asi nejpádnějším důvodem, proč se odmítám považovat za Čecha. Ne že bych se nějak styděl za to co Češi provedli, vždyť já jsem tehdy nežil, nijak se na odsunu nepodílel, a nenesu tak ani minimální vinu za činy cizích lidí. (Na druhou stranu právě proto nevidím důvod, proč by se Česká republika měla dnes omlouvat sudetským Němcům za to co se stalo před téměř 70 lety. Omlouvat by se měli ti, kteří se na odsunu sami podíleli.)
Odmítám se považovat za Čecha, protože odmítám přijmout princip kolektivní újmy a kolektivní viny založený na příslušnosti k určitému národu. Nesouhlasím s tím, že Němci nám Čechům něco za druhé světové válce provedli a samozřejmě i naopak. Vždy to jsou konkrétní lidé, kteří jsou zodpovědní za konkrétní zločiny. Například konkrétní příslušník SS popravil konkrétního obyvatele Lidic a konkrétní příslušník Revoluční gardy popravil konkrétního obyvatele Ústí nad Labem. Přestože jsou to oba zavrženíhodné činy, žádný Němec nenese vinu za první zločin stejně jako žádný Čech nenese vinu za druhý zločin. Dle principu národní kolektivní viny by měl každý Čech cítit nenávist k sobě samému kvůli zločinům Čechů spáchaných na Češích. Že je to absurdní nesmysl? To vykládejte obhájcům násilného poválečného odsunu Němců.
Sečteno podtrženo, necítím se jako Čech, nejsem Čech a nikdy nebudu Čech. Už při posledním sčítání lidu jsem uvedl moravskou národnost, ale i to není pravda. Národ(nost) je pro mě nonsens. Jsem fyzická osoba Jakub Hájek odpovědná za své činy a lidi posuzuju primárně podle jejich charakteru, ne podle národnosti. Míru sounáležitosti s ostatními lidmi měřím velikostí vzájemného porozumění, ne dle jazykové příbuznosti, “společné” historie nebo barvy kůže.
Necítím ale vůči Čechům zášť, vždyť mám mezi nimi rodinu, přátele… :-) Odmítám být Čechem stejně jako bych odmítal být Němcem, kdybych se narodil v Německu. České občanství jsem bohužel nucen si ponechat, pokud nechci žít na tomto území jako člověk druhé kategorie. Předem ale oznamuji, že v případě válečného stavu poruším paragraf § 373 trestního zákona a nenastoupím mimořádnou službu v ozbrojených silách. Jsem také připraven za své nečešství nést důsledky a v případě budoucího odsunu nečechů z ČR jsem smířen s nepohodlným místem ve vagónu pro dobytek.
