Narodila se jako Elizabeth Rigby roku 1809 v hrabství Norfolk jako prostřední dítě ze čtrnácti potomků zámožného porodníka. Otec zemřel o dvanáct let později a ekonomická situace rodiny se tak začala prudce zhoršovat, Elizabeth se však nechtěla spokojit se základním vzděláním, najít si manžela a po zbytek života se starat o děti. Dětský pokoj a domácí učebna pro ni byly vězením, z něhož utíkala do světa knih. Anglické knihy jí brzy přestaly stačit a pro rozšíření obzorů se musela naučit francouzsky a italsky, což bylo ještě v pořádku, ale když projevila zájem o němčinu, začalo být jasné, že Elizabeth má opravdu velké ambice, vždyť tento jazyk tehdy ovládala jen hrstka britských intelektuálů. V osmnácti letech odjela do Heidelbergu a strávila tam dva roky studiem literatury, v této době se jí podařilo také poprvé publikovat a to v pánském literárním magazínu Fraser, téma článku bylo rovněž spíše maskulinní – solné doly v Salzburgu. Hned poté následovala její knižní prvotina – překlad Waagenových Sbírek umění v Anglii. I kdyby Elizabeth tehdy, v pouhých jednadvaceti letech, ukončila svou kariéru, stejně by se jednalo o obrovský úspěch a platila by za jednu z nejvzdělanějších žen v zemi. Pro Elizabeth to však byl jen začátek, přestěhovala se do Londýna, aby tam studovala literaturu, výtvarné umění a hudbu. Pohlaví pro ni nepředstavovalo žádný problém, s muži jednala jako s rovnými a doufala, že jí tento postoj oplatí. O manželství či milence neměla zájem, nechtěla, aby jí někdo diktoval, co smí a co ne. Navíc pomalu pronikala do světa mužů, na němž milovala vše kromě samotných mužů, kteří ji buďto považovali za mužatku, s níž mohou jednat velmi obhrouble, nebo se jejím zájmům posmívali. Dokonce mužů, jejichž práce obdivovala, si po osobním setkání přestávala vážit.
Až do roku 1838 se její kariéra vyvíjela podobně jako kariéry stejně starých a nadaných mladíků. Alezatímco mladí muži obvykle nepřekročili hranice východní Evropy a raději se drželi v blízkosti domova, kde zanechali své ženy a děti, Elizabeth nic nemohlo zabránit v cestě do Pobaltí a Ruska. Oba regiony ji nadchly a napsala o nich dvě knihy, které se doma v Británii staly senzací. Najednou se mohla podělit s mužskou intelektuální elitou o zkušenosti, které nikdo jiný neměl. Své vyprávění doprovodila fotograficky přesnými kresbami, které vyrazily dech i těm, kteří Elizabeth nedokázali poslouchat, protože měli oči jen pro její nápadité módní kreace inspirované carským dvorem. Byla druhou ženou (po Jane Austenové!), které navrhlo spolupráci přední britské nakladatelství Johna Murraye, kde zrovna začínal tisknout své knihy i mladý Charles Dickens (o tři roky mladší než Elizabeth). Murray Elizabeth nabídl, aby začala přispívat do jeho časopisu The Quarterly Review, který byl založen roku 1809, ve stejném roce jako se narodila Elizabeth. Časopis byl považován za relativně nový, vždyť vycházel zatím jen třicet let, zatímco Elizabeth už začínala být příliš stará na manželství a děti, po nichž teprve nyní začala toužit.
Nabídku přispívat do Quarterly si dlouho promýšlela. Jednalo se sice o známý kritický čtvrtletník, kam přispívali jen ti nejlepší z nejlepších, ale na druhé straně dostala neohrožená Elizabeth poprvé strach. O šéfredaktorovi Johnovi Gibsonovi Lockhartovi (1794-1854) slyšela hrozné věci, prý je chladný jako led, mimořádně nepřátelský a namyšlený snob, jemuž nic a nikdo není dost dobrý. Jeho články prý zahubily nejednu citlivou básnickou duši a vyžádaly si údajně i několik životů. Na druhé straně by se díky spolupráci s Quarterly mohla stát první ženou, která kdy přispívala do tohoto přísně konzervativního časopisu, a její boj za rovnoprávné postavení v nepřístupném mužském světě plném předsudků by tak skončil bezprecedentním vítězstvím. Takovou šanci si Elizabeth nemohla nechat ujít. Byla to však osudová chyba, rozhodně ne pro její kariéru, ale pro její osobní život.
Stalo se něco naprosto nepředvídaného, Elizabeth a Lockhart si okamžitě padli do oka. Ona bystře poznala, že za chladnou slupkou se skrývá vřelé srdce a až příliš dobrácká duše. Krásný jí připadal nejen uvnitř, ale i navenek, své kamarádce napsala, že má s tímto mužem „neuvěřitelných fyzických půvabů pikantní vztah“. Čtyřiačtyřicetiletý vdovec ji dojal svou starostlivou péčí o dvě problematické děti a invalidní sestru, zamilovala si jeho cynický smysl pro humor, sdíleli společné nadšení pro kreslení, literaturu a cizí jazyky. Elizabeth našla v Lockhartovi muže, kterého podvědomě hledala celý život, muže, jenž by se k ní choval jako k dámě a zároveň zcela rovnocenné bytosti. Dělala všechno proto, aby si ji Lockhart také zamiloval, psala spousty zajímavých článků, dělala společnost jeho inteligentní, ale těžce nemocné sestře a snažila se najít cestu k jeho dětem. Snížila se dokonce k okatému flirtu s nakladatelem Murrayem a posléze i Lockhartovým kamarádem z mládí, jen aby vzbudila v objektu své touhy žárlivost. Všechno se ale míjelo účinkem a její pikantní vztah k Lockhartovi zůstával neopětovaný, což se potvrdilo, když Lockhart požádal o ruku jinou ženu.
Elizabeth se zhroutila. Útěchu našla v ateliéru začínajícího fotografa Davida Octaviuse Hilla, kterému během společného focení popsala své trápení. Hill jí sice nedokázal poradit, zato pracovně si rozuměli skvěle, Elizabeth mu zapózovala pro více než třicet fotografií a k Hillovi nakonec dotlačila většinu kolegů z redakce Quarterly včetně Lockharta. Díky této zkušenosti se Elizabeth začala zajímat o fotografování a taky ho prosazovala jako nové umění s velkou budoucností. Takový postoj byl ve své době sice prorocký, ale také značně kontroverzní. Elizabeth byla naštěstí více než dostatečně vzdělaná i v oboru dějin umění, takže své názory brilantně podložila argumenty.
Lockhartova snoubenka zemřela ještě před svatbou, což Elizabeth považovala za druhou šanci a snažila se osvou lásku ještě víc, takže se v tisku pravidelně objevovaly zaručené zprávy, že ji Lockhart co nevidět požádá o ruku. Osm let se Elizabeth pokoušela pochopit, kde dělá chybu, proč pro Lockharta pořád není dost dobrá? Snad nebyl opravdu tak zlý a namyšlený, jak se povídalo?! Ve skutečnosti to bylo právě naopak, Lockhart měl pocit, že on pro ni není dost dobrý – byl o celých patnáct let starší, netoužil po dalším potomstvu a smůla se mu lepila celý život na paty. Nešťastné nedorozumění se však nikdy nevysvětlilo. Na jednom ze zvaných večerů pouze pro pánskou smetánku (a Elizabeth, jak jinak) se seznámila s ředitelem Národní galerie sirem Charlesem Eastlakem. Muž průměrného vzhledu, nepříliš charizmatický a ještě starší než Lockhart uspěl a Elizabeth souhlasila s nabídkou k sňatku.
Tentokrát se zhroutil Lockhart. Pro něj byla nyní situace jasná – Eastlake získal srdce Elizabeth, protože byl šlechtic. Ve skutečnosti Elizabeth svého muže nikdy nemilovala, alespoň ne tak moc jako Lockharta, který jí – jak se domnívala – zlomil srdce. Po svatbě chtěla svou kariéru ukončit, ale příliš si zvykla na společnost umělců, každodenní práci a dětí se pár nikdy nedočkal. Dál prožívala každou smutnou událost v Lockhartově životě a napsala o něm po jeho smrti dlouhý článek, v němž se snažila vysvětlit jeho komplikovanou povahu. „Byl tím nejlepší, co mě kdy potkalo,“ konstatovala. Do Quarterly nepřestala přispívat, s manželem dál cestovala po Evropě a založila vlastní umělecký spolek. V roce 1865 ovdověla a místo toho, aby se stáhla do ústraní, ještě častěji se objevovala ve společnosti. Nehledě na svůj věk byla vitální tělem i duchem až do posledních okamžiků svého života a citově zůstala věrná Lockhartovi. „Měla bych na něj konečně přestat myslet,“ napsala roku 1891 – sedmatřicet let po Lockhartovi smrti, „navždy na to všechno zapomenout.“
Elizabeth lady Eastlake dokázala, že i bez existence ženského emancipačního hnutí mohla dokonce velmi mladá dívka dosáhnout rovnocenného postavení mezi slavnými intelektuály a při troše úsilí získat jejich uznání. Ti, kdo ji chválili, nezdůrazňovali její pohlaví a věk, protože u ní to nebylo důležité, nebylo nutné přivírat oko nad jejími mezerami ve vzdělání a všeobecném rozhledu, jako se to dělalo běžně u jiných intelektuálek, protože Elizabeth žádné takové mezery jednoduše neměla. Naopak, muži se báli, že při rozhovoru s ní se projeví jejich neznalosti. Elizabeth byla příliš emancipovaná dokonce pro samotné feministky, zatímco Elizabeth snahám feministek příliš nerozuměla, vždyť (podle ní) většina žen toužila být andělem domácího krbu a ty výjimečné měly přirozeně právo proniknout do mužského světa, pokud mužům stačí svým vzděláním a rozhledem. Možnost volby měli podle Elizabeth ženy, nikoliv muži, kteří by se společensky znemožnili, kdyby věnovali veškerý volný čas péči o své děti (tak jak to dělal například Lockhart).
Elizabeth ani Lockhart se nesetkali s velkým pochopením ve své době a ani pozdější generace je neocenily. Lockharta, autora několika neobvyklých románů a šéfredaktora Quarterly (po osmadvacet let) dnes připomínají dvě destičky se jménem a hrob u pat Waltera Scotta. Elizabeth byla pochována po boku svého manžela na (dnes velmi nesympatickém) hřbitově Kensal Green v Londýně. Koncem padesátých let dvacátého století na tuto nešťastnou a nenaplněnou lásku upozornila historička Marion Lochhead ve dvou životopisech („John Gibson Lockhart“ 1954, „Elizabeth Rigby Lady Eastlake“ 1961). Jenže společnost tehdy neměla na viktoriánské torye náladu (a nemá ji dodnes) takže i tato díla upadla do zapomnění stejně jako ta dvě jména, jimž nebylo souzeno, aby se psala vedle sebe.
